Ballerine » h.s

15. /the most horrible night in my life/

(song na boku - povinný !!!)

Vyletěla jsem z toho pokoje jako neřízená střela a mířila jsem do pokojů, které prohledávala Gemma. Hned jak jsem zaostřila přes ty slzy její postavu, chňapla jsem ji za ruku a táhla ji pryč odsud. Už tu nemůžu být ani chvilku. Nezvládnu to. Nemm na to sílu, nervy a ani vůli.

''Našla si ho?'' usmála se na mě a já jí věnovala jen jeden zničený pohled. Při pohledu do mé uplakané tváře jí úsměv povadl a objala mě kolem ramen, aby mi dodala trošku odvahy. Je důležité vědět, že někoho máte, komu na vás záleží a já jsem ráda že jsem Gemmu potkala. Neumím si představit, že bych jejímu bratrovi musela čelit sama.

''A nebyl sám.'' vyprskla jsem naštvaně a za ruku jsem byla potažená dál od toho domu hrůzy. Toto byla absolutně moje nejhorší noc v životě. Nikdy se mi toho nestalo tolik v jeden den/noc/moment/chvíli, ani ve škole mi toho nestihli udělat tolik. Došly jsme až k černému Range roveru, které jsem odemčela klíčem od Harryho. Jakmile jsem za sebouuslyšela dusot kroků, jenž rozhodně mířil k nám, nabroušeně jsem otevřela zadní dveře a společně s Gemmou jsme se usadily vzadu, co nejdál od toho bastarda.

''Car. C-carol.'' Harry se pomalu a s přerávavým dechem snažil vyslovit moje jméno tak, aby mu bylo rozumět a mi z jeho monologu něco pochytili. Bezúspěšně.
''Sedni na prdel a jeď.'' zavrčela jsem a on můj požadavek vyplnil bez zbytečných keců a pokusů o omluvu. Ale nevím taky za co by se mi měl omlouvat, nebo proč to mě tak vzalo. Nevidím jediný důvod. Mě na něm nezáleží, a jemu na mě taky ne, takže nechápu proč z toho děláme takovou show. Nikoho to tady nezajímá - ale nějaké vysvětlení proč se uvnitř cítím jako by mě někdo zmlátil kovovou tyčí a rozdupal na kousky, musí být.

Auto se pohnulo hned jak Harry šlápl na plyn a motor zavrčel. Hlavu jsem si opřela o okýnko a sledovala krajinu venku, kterou jsem stejně pořádně neviděla hned z několika důvodů. Je tma. Přes ty slzy nevidím ani na vlastní ruku, nejsem schopná si ani přepočítat všechny prsty na rukou.
''Carol, už jsme tady. Pojď.'' Gemma mě zatahala za rukáv kabátu, který jsem měla na sobě oblečený. Mírně jsem se na ni usmála a nechala se vtáhnout do Stylesovic domu, kde jsem už poprvé a rozhodně ne naposledy.
Vyšly jsme do patra a já hned zabočila do pokoje s červenými stěnami a fotkami na nich. Nevím proč mě to tak fascinuje, ale musím si je vždy všechny prohlédnout.

*

''Seš na řadě. Máš otázku.'' usmála se na mě Gemma a já dělala že přemýšlím. Přiložila jsem si ukazováček na bradu a hrála tu nejzamyšlenější bytost na světě. Práě sedíme u ní v pokoji na její manželské posteli a protože se nám ještě nechce spát, rozhodly jsme se že si zahrajeme takovou tu hru na otázky. Akorát jich nemáme každá dvacet, jak bývá zvykem, ale obě jich máme nekonečno - prostě dokud alespoň jedna z nás neusně, bude se hrát. Máme to jako menší rozptýlení.

''Jaký to je mít bratra. Nevím to, mám jen ségru.'' zasmála jsem se nad kyselým výrazem, který Gemma měla na obličeji a teď pro změnu dělala že přemýšlí ona.
''Není to tak hrozný. Třeba my dva si rozumíme, máme se rádi, nejsme jako jiní sourozenci. Já vím že to je možná divný, ale- nekoukej na mě tak.'' šťouchla do mě se smíchem ''-ale rozhodně bych ho za nic nevyměnila.'' dokončila to co začala a pořád se usmívala od ucha k uchu. Je s tím fakt neskutečná.

''Fajn teď máš otázku ty.''

''Líbí se ti můj brácha?'' zeptala se téměř okamžitě a já polkla slinu. Co je toto za otázku? Bože proč mi to dělají všichni tak těžký? Mám si ve 3 hodiny v noci namáhat mozek, jen kvůli takovýmto otázkám? Ne, děkuju pěkně.
''Dobrou.'' zakřičela jsem a vyhla se polštáři, který po mě letěl. Se smíchem jsem opustila její pokoj a po schodech zamířila dolů do kuchyně. Rožla jsem si tam jedno malé světlo, abych nepřitáhla moc pozornosti a do prázdné skleničky jsem dopustila studenou vodu. Všechno jsem tam po sobě uklidila a chystala se odejít, jenže jsem si všimla vysoké postavy sedící na barové židličce, která na mě intenzivě upírala svůj zrak.