Ballerine » h.s

18. /Nepřišel/

''No tak fajn. Máme super téma na projekt, který se ale líbí jen tobě. Tak si ho můžeš taky sám vypracovat ne?'' zamračila jsem se na Harryho a on si povzdechl, poslední dobou to dělá často. Furt vzdechá. Jen pokroutil hlavou na znak nesouhlasu a otráveně protočil oči.

''To teda nemůžu. Domlouvali jsme se, že to nakonec budem dělat u nás, takže v kolik tě mám vyzvednout?'' Podíval se na mě rozpačitě a já vyplašeně odbočila pohledem. Nechci k němu domů, už nikdy. Jen při pomyšlení že bych musela ten dům někdy navštívit, se mi ježí všechny chloupky na těle a mráz mi běhá po zádech. Takovým tím nepříjemným způsobem.

''K vám mě nedostaneš. Čekám tě v 6.'' s touto větou jsem se otočila a rychle začala běžet pryč od něj, přes celou školní chodbu. Všichni se za mnou otáčeli a učetelé křičeli, ať zpomalím, jenže já jako neřízená střela letěla dál a dál. U hlavních dveří, které vedou do školy jsem se zastavila a přes rameno se otočila na Harryho vysokou postavu, která ještě kameně stála na tom stejném místě jako před tím. Muď tak rychle běhám, že se nestihl pohnout, což je nepravděpodobné, nebo je ze mě tak mimo a já běhám tak pomalu, že se ještě nevzpamatoval a furt tam stojí. Vicítil můj pohled a podíval se na mě. V jeho očích se i na tu nesmylsně velikou dálku dali přečíst všechny jeho emoce. Ne nadarmo se říká že oči jsou zrcadlem duše.

Opustila jsem školní pozemky a přes park - topolovou álejí jsem došla až ke Starbusks, do kterého jsem dnes ale nevešla, jen jsem jej mlčky obešla a ulicí se vydala dál, do čtvrti s nádhernými domy, kam jsem byla vzata již dvakrát. A nedopadlo to nejlépe.

Až už jsem stála před obrovským rodiným domkem, musela jsem se plácnout do čela. Proč jsem vůbec lezu? Nebude to zase nějaká sláva.

Ale i přes to, jsem se odvážila zmáčknout tlačítko zvonku. Nikde nebylo nic slyšet. Nikdo se neozýval, já nikoho neslyšela. Pro jistotu jsem zabušila na dveře a na to se mi dostavila okamžitá reakce.

''Už běžím. Moment.'' přes dveře jsem rozeznala přibližující se kroky a ženský hlas. Dveře se znenadání otevřely a v nich stála Anne, teda paní Stylesová v červené puntíkované zástěře na vaření.

''Jé, Carol, vítej.'' doširoka se na mě usmála a hned na to jsem se ocitla v jejím hřejivém objetí. Chvilku mi přišlo, jakoby mě objímala vlastní matka. S takovým tím mateřským citem. Objetí jsem jí oplatila stejně houževnatě jako ona mě a odtáhla se od ní.

''Gemma je nahoře v pokoji.'' oznámila mi s drobným úsměvem a já jen překvapeně pootevřela pusu. Ta žena snad umí číst myšlenky nebo co? S mírným přikývnutím na znak pochopení jsem se od ní vzdalovala, míříc ke Gemmě do pokoje. Stoupala jsem nahoru pos chodech a zabočila k jejím dveřím. Stála jsem za nimi asi tak 2 minuty, dokud jsem se neodvážila zaklepat a počkat na odezvu.

Ta přišla okamžitě. veře se rozlítly a v nih stála má jedna z nejbližších osob, ale jediná s tak zářivě barevnými vlasy. Jakmile mě spatřila, okamžitě si na tváři vybudovala oslnivý úsměv s ďolíčky, jenž má s Harrym stejný. Objala mě a mě nezbylo nic jiného než jí objetí oplatit.

''Nesu ti to půjčené pyžamo. Vyprala jsem ti ho.'' pozvedla jsem do úrovně očí ruku, ve které jsem držela sáček s tím pyžamem. Jen se zasmála a mlčky si ho vzala, pořád s úsměvem na tváři.

''Nemuselas mi ho prát. My máme pračku.'' dávajíc si pyžamo zpět do šatníku, odkud ho předtím vytáhla mluvila, a já se už automaticky posadila na její postel. 'Ale musela, věř mi.' v hlavě mi promlouval tichý hlásek a já s ním souhlasila. si by mě moc nepochválila kdybych jí to pyžamo vrátila .. poskvrněné. No ne?