Pobíhala po lese, černé vlasy za ní vlály, bledé nožky upalovaly jako o život.
Když v tom najednou někde v koutku mysli ucítila napětí, možná dokonce i strach, ale byla si jistá, že jí nepatří. Ona je přece veselá, nemá důvod cítit se jinak. Když to ignorovala a běžela dál, napětí se změnilo v úlevu. Podezřelé.
Prudce zastavila a zkusila se o pár kroků vrátit. Napětí se vrátilo a sílilo. Když se vystupňovalo až na maximum, zastavila se, zaklonila hlavu a upřela svoje jediné, velké zelené oko na malého dráčka schovaného mezi větvemi.
„Mám tě!" Dráček neprojevil smutek nad prohranou hrou, jen se snesl a přistál jí na rameni. „Ale, ale, Lístku. Přece sis nemoh myslet, že tě nenajdu. Cítím, když jsi blízko." Významně si poklepala prstem na čelo. Lístek je šťastný, že ho konečně odhalila, nadšením jí dokonce olízl tvář. Skrz jejich spojení prýští láska, náklonnost a nepříjemný pocit zdřevěnělého pozadí od dlouhého sezení na větvi.
„Už se musíme vrátit. Slíbila jsem mamce, že pohlídam sestru." Protočila oko v sloup, aby dala jasně najevo, jak moc tou činností pohrdá. Mnohokrát se snažila matce vysvětlit, že je jí patnáct, nemá čas se zaobírat miminkem. Je třeba užívat si vlastní život, než úplně dospěje. Na matku tohle nikdy dojem neudělalo.
Znovu se rozběhla, ale tentokrát Lístek nemizel mezi větvemi. Létal jí kolem hlavy.
Zanedlouho, opravdu zanedlouho, ani se nestačila zadýchat, dorazila do domovské osady přesně uprostřed lesa. Ladně proběhla mezi domečky vyrobenými z hlíny, proplétala se mezi dospělými kyklopy i malými dětmi a vnímala štěstí a pohodu, panující všude kolem. Je vůbec možné být šťastnější, než se svým kmenem, v klidném lese? Divokou Miu by možná pár zlepšováků napadlo, ale nemyslela na to. Vždy brala život tak, jak byl.
Vběhla do svého domu, stejného jako všechny okolo, ale přesto vyjímečného a objala dospělou, fialookou kyklopku. „Mio! Kde jsi se toulala? Vystydla ti večeře!" „Jen klid, mami. Hráli jsme si s Lístkem na schovku a nedokážeš si představit, jak špatně se takovej Niter hledá."
Matka jen s povzdychem zavrtěla hlavou. „Nejste náhodou propojení?" Zahvízdala, a z vedlejší místnosti přilétl fialový Niter. „Musíš si ho vycvičit, tak jako já Elias. Jinak s ním budou problémy, vzpomeň si na Teska tetičky Norvic." Mia se nedokázala ubránit úsměvu. Tesk dost proslul, když se vzepřel a odletěl z lesa. Vrátil se ověšený tunou šperků a kořením.
Matka zavřela oko a niter odlétl. „Dneska Issabellu hlídat nemusíš, Elias to zvládne. Radši dojdi nasbírat nějaké borůvky. Už nám došly." S milým úsměvem pohladila dceru po tváři, než jí vrazila do dlaní misku velkou pomalu jako dívčina hlava.
Mia prakticky vytančila s domu s miskou v dlaních, šťastná, že nemusí hlídat miminko a zamířila rovnou do nejhustší části lesa. Možná, že tam borůvky tak úplně nerostou, ale... Zábavy si tam užije určitě mnohem víc. Na večeři úplně zapomněla, prostě se nají až později, nebo spořádá ty borůvky, co natrhá.
Lístek zmizel kdesi ve větvích dubů nad ní, jakmile opustili osadu. I když už je poměrně velká, Mia je zkrátka dítě. Není lepší zábavy, než hledat zeleného dráčka mezi zeleným listím. Kdyby necítila jeho mysl, nejspíš by nikdy nevyhrála.
Celé hodiny si hráli, dokonce zkoušel hledat Lístek Miu, ale to byly postatně kratší hry. Po borůvkách ani nevzdechli. Proč by taky měli? Času je dost, a v lese se vyzná. Nezabloudí.
Když konečně začala sbírat, už byla noc. Na borůvky sotva viděla, takže jí to trvalo celkem dlouho, obzvlášť proto, že Lístek z misky ujídal, kdykoli se otočila, a ona taky jedla, co se do ní vešlo.
Měsíc stál vysoko na obloze, když se vydala domů. Nevšimla si sloupce kouře nad lesem. Necítila závan smrti, který přinášel.
Kéž by v tu chvíli věděla, že už nic nebude jako předtím.
ČTEŠ
Bílá Vrána
Random... Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit, co říkají, ale jejich řeč složenou ze skřeků neznala. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. V...
