Bílá Vrána

17. Důsledky

         Kal si přehodila luk přes rameno a šla vytáhnout šípy z terče. „Ahoj." Prudce se otočila. Raf, ještě bledší než obvykle, právě vyšel z lesa za střelnicí. „Co tu děláš? Teď máš s mojí ségrou trsat, ne?" „Však jsme tancovali. Ale pak se to kapku zvrtlo." Kal trhnutím vytáhla poslední šíp z terče a zašermovala s ním těsně před Rafovým obličejem. „Cos jí proved? Já přísaham, že tě tady a teď probodnu, jestli..." „Klidně si posluž." Raf rozpřáhl ruce. „Políbil jsem jí." Kal zacukal koutek, ale ruku s šípem nesvěsila. „Proč? Skoro tě nezná. Není divu, že utekla." Upíra zaskočilo, že Kaliina poznala, jaká byla Miina reakce. „Kam tak spěcháš?" Rozčilená harpyje začala přecházet sem tam. „Budeš tu do konce roku, času dost. Nech jí prostor, dost si zažila, tak je plachá. Co přesně se stalo?" „Není to jedno?" „Ne, neni! Já jí překecala, ať s tebou jde. To já jí budu uklidňovat. Musim vědět, co se dělo."

Raf jí s povzdechem vypověděl vše od chvíle, co odešli z plesu. Když skončil, Kal ještě chvíli zamyšleně koukala do země. „No...seš blbej. To se jinak říct nedá. Vzít jí na tu vyhlídku byl dobrej nápad, má to tam ráda, ale pak jsi to celý zmršil." „Jako kdybych to nevěděl." Zamumlal si pro sebe vztekle. „Když já si nemůžu pomoct. Neznam jí jen tejden. S otcem jsme za nima jezdili. Miloval jsem jí už tenkrát, když byla maličká. A myslím, že ona mě taky. Ale už si to nepamatuje." Tohle Kaliinu překvapilo. Věděla, že se Rafův otec znal s Euriou, ale nikdy jí nenapadlo, že by mohl znát i Miu.

Smutně sklopil hlavu. „To mam po tátovi. On chtěl přemluvit Euriu, aby odjela s náma. Kdyby se mu to povedlo, byl bych Mii brácha."

Hořce se zasmál. „Co se vlastně stalo? Proč je tady?" „Tys o tom neslyšel? Král nechal vyvraždit všechny kyklopy v zemi. Jediný nelidi, co žili dost v ústraní na to, aby nikomu nechyběli." Hluboce se nadechla. "Ale Mia utekla a přišla sem, s hexabroitní prstenem Matky stromů na ruce." „Počkej..Co?" „Ty sis ho nevšim? Dneska ho má, poprvý za čtyři roky. Kvůli tobě." Vyskočil na nohy. „Půjdu jí najít."

„Nemusíš," ozvalo se z lesa. Z jednoho ze stromů seskočila silueta a vydala se k nim. „Jsem tu celou dobu." Vystoupila ze stínu. Pod okem má velký černý kruh, vlasy rozcuchané, líčení rozmazané. „Chtěla jsem si s tebou promluvit, ale očividně jsi oblíbená terapeutka. Tak já zase půjdu." „Počkej. Zůstaň tu."

Chvíli vypadala, že bojuje sama se sebou. „Tos byl ty? Ten kluk, co k nám jezdil, když jsem byla malá?" Přikývl. „Proč jsi to neřek dřív?" Máchla rukou a vykouzlila hologram: Čtyřlístek temně modré barvy s čtyřmi písmeny - M, R, N, S. „Mia a Raf, navždy spolu." Na tváři se jí objevil nesmělý úsměv. „Už jsem zapomněla, co to R znamenalo." Silně zavřela oko, aby jí z něj nevytryskly slzy. „Tolik zapomínam. Ty mě nutíš si vzpomenout. Ale já nemam na co, vzpomínky už se dávno vytratily. Nevim, co bolí víc." Kousla se do spodního rtu. „Už mě nech. Bude to pro všechny lepší." Rozběhla se a vznesla. Zůstal tam po ní jen hologram, jako bolestná připomínka toho, co bylo.

„Musim za ní." Kal zahodila luk i šípy. „Promiň, ale ona mě teď potřebuje." Zmizela ve tmě za sestrou. Upír osaměl uprostřed střelnice. Nejradši by popadl jeden z Kaliininých šípů a vrazil si ho do srdce.

Mia přistála na vysokém, špičatém vrcholku nedaleko od školy. Sedla si a začala brečet. Ani sama nechápe, proč jí to tak rozhodilo. Okamžitě se do ní dala zima. Vítr se do ní opřel, pohrával si s jejími vlasy, ale nevnímala ho. Pořád má jen plesové šaty a sedí na vrcholku hory uprostřed noci. A zimy. Vykouzlila kolem sebe tepelnou kapsu, ale chlad, který jí polil v duši, rozehřát nedokázala.

Pořád dokola se jí vrací vzpomínky, teď už jen rozmazané útržky, jak jako malá trávila čas s Rafem. Předváděl jí kouzla, vždycky žasla nad tím, co dokázal. Jednou vytvořil čtyřlístek s vepsanými písmeny. Tohle, řekl jí tenkrát, bude náš symbol. Jednou se vrátím a vezmu si tě. Tenkrát mu věřila. Ale už se nevrátil. Ona zapomněla.

„Mio." Kaliina přiletěla neslyšně jako duch. „Jak jsi mě tu našla?" „Jsi moje sestra. Myslíš si, že bych tě nechala samotnou?" V Mii auře přibyl nový šedý šrám. Víří jí kolem hlavy, jako smutná svatozář. „Proč sem přijel? Všechno by bylo snazší, kdybych mohla prostě zapomenout na všechno." Oko jí pálí od toho, jak zadržuje slzy.

„Bolí to, Kal." Smutek zničehonic nahradil vztek. „Proč to udělal? Proč mě políbil? Co si vůbec sliboval, blbec jeden?" Urážky se začaly gradovat. Najednou se kus skály ulomil a prudce odletěl do temnoty. „Co to bylo?" Mladá kyklopka se bleskově zklidnila a vyděšeně hledí do tmy. Sestra jí odpověděla jednoduše. „Ty." „Co?" „Neovládáš se, když se naštveš." Chvíli na sebe jen mlčky hleděly. „Musíš si to s Rafem vyříkat, než zdemoluješ celý Airbow." „Nechci s nim mluvit. Nechci ho ani vidět."

Pomněnkově modré oči se do ní zabodly. „Líbí se ti. Ta pusa se ti taky líbila, ale nechceš to přiznat, protože..tě tenkrát opustil a..." Najednou se zarazila a naklonila hlavu na stranu. „Mio! To je hezký." „Nech toho!" Začala si divoce máchat rukama kolem hlavy. „Tohle jsou moje myšlenky a ty se v nich nemáš co hrabat!" „A proč? Mam pravdu, a dobře to víš. Notak, ségra. Ten kluk tě má rád. Druhýho takovýho blba už nenajdeš." Mia se proti své vůli usmála. Tentokrát vědomě popadla svou mocí další kus skály a zahodila ho. Ničit jí dává nevysvětlitelnou úlevu.

Ze směru, kam kámen poslala se ozvalo zavřeštění. „A sakra." Obě se rozeběhly za zvukem. Raf leží na zemi v bezvědomí, kámen ho zasáhl do prsou. Společnými silami skálu odvalily z jeho pohmožděného těla. Mia zůstala jen bezmocně zírat, ochromená strachem. Co jsem to udělala? „Mio!" Kal si klekla vedle Rafa a vytáhla nůž. „Sakra Mio, pomoz mu!"

Dala si Rafovu hlavu na klín, rozřízla si kůži na zápěstí a nechala krev téct do jeho úst. „Co..co to děláš?" „Je upír, jestli sis ještě nevšimla, pomůže mu to se vyléčit. Ale jestli nezačneš kouzlit, a to rychle, tak stejně umře, tak hejbni zadkem!" Přiklekla, a zatímco Kal masírovala upírovo hrdlo, aby ho donutila polknout, položila mu dlaně na tělo. Tolik škod ještě neviděla. Vnitřní krvácení do břicha, rozdrcený obratel, zlomená noha a několik žeber, natrhlé plíce.

Hluboký nádech, výdech. Tohle dokáže. Musí. Napřed svojí energii nasměrovala k páteři. Obratle se srovnaly, i když to stálo víc úsilí, než by mělo. Pak přišlo na řadu břicho, potom plíce. Jemným impulzem uvedla jeho srdce znovu do chodu, když najednou přestalo pracovat. Ale to byla její poslední magie. Otevřela oko. „Přežije. Ale ještě má zlomenou nohu, asi to potrhalo i cévy a já už nemam magii." Kal je bledá, ale pořád krmí Rafa svou krví. Je přisátý na jejím zápěstí jako mimino, je to jediná věc, jakou právě dokáže udělat.

Kaliina položila druhou dlaň na sestry rameno a jako předtím, když jí četla myšlenky se jí napojila do mozku. Ale teď nečte. Naopak. Popadla všechnu svojí magii a poslala jí Mie. „Stačí to?" Okamžik přemítala, ale pak přikývla. Krátce, rozhodně. A začala léčit.

Ihned potom, co skončila, Rafael otevřel oči. „Jak se cítíš?" „Jde to." Odpověděl malátně. „Ale musíme odsud zmizet. Lítaj tu šutry." Po bradě mu teče kapka Kaliininy krve.

„Ten jsem poslala já." Prudce se posadil. „Sejmula jsi mě kamenem?" „Nevěděla jsem, že tam jsi." Dohadovali se dál. Kal je spokojeně sleduje. Neví, o čem mluví, na to je moc vyčerpaná. Radši se napojila na magické prameny v zemi a začala čerpat. Tak moc unavená se ještě necítila, a to trénuje každý den do úmoru. Oční víčka jako by vážila nejmíň tunu. Asi si na chvilku zdřímnu...

„Kal?" Z hádky je vytrhlo hlasité BUCH, jak Kal dopadla na skálu. „Jenom spí." Vyšvihla se na nohy, i když proti tomu protestoval každý sval v těle. „Vezmu jí domů." Neohlédla se, nečekala na odpověď. Jen vzala Kal do náruče a odletěla.