Již zdálky zahlédla oheň. Zprvu si myslela, že jen dospělí opět něco slaví, nebylo by to poprvé, co zapomněla na nějaký svátek. Až když uslyšela hlasy mluvící cizí řečí, vyděsila se. Lidé!
Honem se přikrčila ve křoví, aby jí neobjevili. Ať tu chtějí cokoli, nebude to nic dobrého. Lidé nechodí na území kyklopů, kyklopové nevycházejí z lesa. Tak zněla dohoda před spoustou let.
Proplížila se až na okraj mýtiny. V hlavě jí bilo na poplach, chtěla se otočit a utéct, jenže... Kam?
To, co uviděla, ji dohnalo k slzám. Tam, kde ještě před pár hodinami stála její rodná osada, bylo teď jen spáleniště. Všude, kam dohlédla, byly ruiny a popel. Nic jiného. Těla mrtvých se válí všude kolem, ohořelá více či méně. Schovaná dívka by přísahala, že se nespočet mrtvých očí dívá přímo na ni. Vzduch prosytil kouř a pach škvařících se těl.
Mia se začala dusit, jak jí pronikl do plic kouř a musela se držet, aby se nerozkašlala. To by znamenalo okamžitou smrt. Přes spáleniště se k ní blíží několik mužů. Všichni jsou navlečení do dlouhých šedých tunik, zřejmě královští vojáci.
Nikdy neviděla žádného člověka. Kéž by tomu tak mohlo být i dál.
Zaposlouchala se do jejich rozhovoru a v duchu blahořečila matčině prozřetelnosti za to, že jí naučila lidsky. I když se s lidmi nestřetávali, z jakési sousedské úcty se většina kyklopů učila jejich odporné řeči.
„Co když chytne i les?" Hlas plný obav patří neustále se třesoucímu muži. „Blbost. A i kdyby, tak co? Těm jednookejm příšerám už to vadit nemůže." Teď promluvil největší, nejspíš vůdce skupiny. Hrubě se zasmál a nakopl jedno z ohořelých těl. Jak letělo vzduchem, Mia si musela překrýt ústa sukní svých šatů, aby zadržela dávicí reflex.
„Tak pojďte, chlapi. Jestli někdo přežil, tak ho dorazíme." Mia si uvědomila, že by měla utéct dřív, než ji najdou, ale nemohla se pohnout. Hrůza před jejím okem ji paralyzovala. Mysl odmítala uznat pravdivost toho všeho. Je to jen sen. Nebo jsem se zbláznila. Je to cokoliv, jen ne pravda.
Ze svého úkrytu v křoví bezmocně sledovala, jak se muži rozdělili a prohledávali zbytky vesnice. Jen díky štěstí a jejich nepozornosti zůstala naživu.
„Chlapi? Pojďte sem!" zařval vysoký a vyhublý voják, než z popela zvedl elegantně vyhlížející kyklopku. Ohořelé oblečení na ní visí v cárech, ale sama vypadá nezraněná.
Mia nahlas zalapala po dechu. To je Matka stromů Avella, vládkyně osady. „Neni to jejich královna?" Překvapivě ji poznal i nejmenší z vojáků. Zatímco se začali hádat, Avella očima propátrala okolí. Narozdíl od nich si všimla vyděšené dívenky v křoví. Když ji spatřila, nedala na sobě nic znát, jen si nenápadně stáhla jeden ze svých četných prstenů a bosou nohou ho zašlápla do popela. Po těch pár vteřin nespustila z Mii nehybný pohled. Pak okamžitě odvrátila oko a Miiným směrem už se ani nepodívala. „Je to ona!" „Není to nakonec jedno? Rozkaz je zabít VŠECHNY! Prostě jí voddělej," rozhodl ramenatý muž jednoduše.
Nejmenší z mužů bez zaváhání vytáhl meč a proklál Avellino srdce. Ta ani nehlesla. Neprosila o život, nekřičela bolestí. Jen spadla na zem a zůstala ležet s nepřirozeně rozhozenýma rukama a prázdným výrazem. Muži se na ni vrhli jako prašiví šakali. Stáhli z nehybné kyklopky všechny šperky a chtivě je cpali do svých toren.
Nad spáleništěm se rozlehl jekot. Pláč malého, právě probuzeného dítěte. Muži se okamžitě vydali po zvuku jako šelmy. Nebylo těžké najít jeho zdroj. Miminko, pečlivě zabalené do ohořelé deky, zpola zahrabané v popelu.
Mia se musela zakousnout do ruky, aby nevykřikla. Byla to Issabella. Její malá sestřička, ta, kterou tak nenáviděla za to, že jí musela hlídat. Issi křičela z plných plic, snažíc se k sobě přivolat matku. Ale místo ní přišla jen smrt. Voják jí zlomil vaz a pohodil její mrtvé malé tělíčko zpátky do horkého popela.
Mia to nemohla sledovat, ale netroufla si se pohnout. Mohli by jí slyšet. Tak se raději uzavřela do vlastních myšlenek, oko pevně stisknuté. Byla hluboká noc, když se to stalo. Dospělí většinou neopouští osadu a děti chodí spát brzo. To jen ona pořád utíkala i v noci. Všichni kromě ní tam byli. Všichni kromě ní jsou mrtví.
Vojáci ještě hodinu prohledávali spáleniště, ale nikdo další už nepřežil. Naštěstí si žádný z nich neuvědomil, že ve křoví je meti větvemi vtisknutá malá dívka. Nakonec se vydali s hlasitými nadávkami pryč z lesa.
Dál seděla na zemi, neschopná se pohnout. Jen si klepala prsty pravé ruky na holeň. Nedokázala to zastavit ani kdyby chtěla, prsty ožily vlastním životem.
Cosi jí přistálo na rameni. Vyjekla, málem zemřela strachy, než poznala svého nitera. „Lístku. Jsem tak ráda, že jsi tady." Objala malého dráčka. On byl asi ta poslední jistota, co jí zbyla. "Musíme odsud zmizet." Najednou se jí vybavil obraz Avelly v poslední chvíli života. "Ale nejdřív hlídej, jestli někdo nejde."
Sama se podivila nad hloupostí svého počínání, než vyběhla na spáleniště. Popel ji pálil do bosých nohou, ale ignorovala ho. Doběhla až k Avellinu tělu. Silou vůle se donutila nedívat na rudou, rozšklebenou ránu uprostřed její hrudi. Ten obrázek už by z hlavy nikdy nevyhnala. Raději našla otisk nohy jasně svědčící o dupnutí. Pod dolíkem od paty zahrabala v jemném popelu a vytáhla modrý prsten.
„Děkuju." Zatlačila Matce stromů víčko. Nevěděla, proč jí ten prsten chtěla dát, ale nejspíš to bylo důležité. Alespoň nějaké dědictví kyklopského lidu, které nepřipadlo lidem. „Sbohem." Lehkým dotykem rtů na čele se rozloučila.
Nehledala tělo sestry ani rodičů. Správně by je měla pohřbít. Je všechny, do půdy pod posvátným stromem, aby jejich moudrost přežila jejich životy. Ale na to už nemá sílu. "Odpusťte mi to."
Rozběhla se pryč s Lístkem na rameni a slzou na tváři. Kličkovala lesem, tak, jako tolikrát předtím, ale tentokrát s jistotou, že už se nevrátí.
ČTEŠ
Bílá Vrána
Acak... Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit, co říkají, ale jejich řeč složenou ze skřeků neznala. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. V...
