Bílá Vrána

30. Konec Temné éry

Ráno jí probralo rachtání mříží.

„Nech mě spát," zamumlala ospale. Na ten jeden sladký okamžik zapomněla, kde se vlastně nacházela.

„To nejde."

Prudce se posadila. Nad ní stál ten upír, co předchozí den přivedl Kaliinu. „Už je čas." Tvářil se, jako by to byl on, kdo měl zemřít.

„Nebude vadit, když se napřed trochu upravím?" Nečekala na odpověď. Přejela si dlaněmi po vlasech a její zašlé copánky se samy rozmotaly v krásné lokny. S elegantním pohybem zápěstí luskla. Roztrhané oblečení se proměnilo na jednoduché černé šaty převázané fialkovým páskem.

„Jak to, že ovládáš kouzla tak jednoduše?" Strážci to nedalo, aby se nezeptal. Přeměnit oblečení bylo celkem složité kouzlo, ale Mia se nemusela ani soustředit.

„Léta praxe." Zářivě se usmála a začala si pročesávat vlasy právě zjeveným hřebenem.

„Jak můžeš být tak klidná? Za chvíli umřeš." Možná od něj nebylo hezké jí to takhle připomínat, ale nad touhle otázkou přemýšlel celou noc.

„Já si ani nic jinýho nezasloužim, chlapče." Natáhla ruku před sebe, hřeben zmizel a na jeho místě se zjevilo zrcátko.

Strážce se na ni díval a nestačil se divit. Chystala se, jako by měla jít na oslavu a ne na smrt. Působila při tom tak mírumilovně. Jen těžko se dalo uvěřit, že by tahle žena dokázala zabít.

„Každý je schopný vraždy, když musí." S úsměvem si odhodila vlasy z ramene. „Nauč se líp si krýt myšlenky. Slyším je, a ani se nemusím snažit." Nechala zmizet i zrcátko. Byl špatný pocit mít prázdné ruce. Chtěla sebrat ze země svou brašnu, ale nakonec se přinutila nechat ji ležet.

„Chceš vědět, proč jsem začala zabíjet." Neptala se, věděla. Slyšela Strážcovy myšlenky stejně jasně jako ty svoje, ani antimagické pole jí v tom nezabránilo.

Se zavřeným okem a obrácená zády k mřížím začala odříkávat svůj příběh. Jak přihlížela smrti vlastního druhu, jak utekla do hor i jak musela opustit i ty. Jen Kaliinu z vyprávění vynechala. Nikdo nemusel vědět, že ji celé ty roky kryla.

Mávla rukou a ve vzduchu se objevily iluze čtyř usměvavých tváří. „Tohle," ukázala na první iluzi, „byl můj manžel. Cizí jazyky byla naše vášeň. Společně jsme pracovali pro největší smetánku." Když mluví o překladatelství, v oku se jí rozzářilo zvláštní světlo. „Tvořili jsme most porozumění mezi světy." Posmutněla. "Shořel na prach."

Iluze se přeskupily. „Tohle je Arsinoe. Ještě nechodila do školy a už uměla pět řečí. Měla mnohem větší talent než já. Bylo jí deset a ten muž ji bez sebemenší lítosti bodl do srdce." Znovu nechala iluze se proházet. „Nothando. Osm. Chtěl být Strážce, tak, jako ty. Ale podřízli mu hrdlo. Byl nejmladší kyklop, měl posledního nitera. Až zabiješ mě, nezbyde nikdo našeho druhu." Hluboce si povzdechla. Tolik let se hnala za svou pomstou, že téméř zapomněla.

"Proč ty nemáš nitera?"

Ignorovala otázku, na níž vlastně neznala odpověď a pokračovala ve svém monologu.

"Ta vedle je jeho dvojče. Sawubona." Se slzami v oku se podívala na obraz osmileté dcery. „O ně všechny jsem přišla." Zvedla se a vyšla z cely. Brašna s jejími noži zůstala zapomenutá na podlaze. „Věděla jsem, kdo je zabil a věděla jsem, kdo to nařídil. To on byl můj cíl. Ale teď je mrtvý a já nemám nic, pro co bych dál žila." Otočila se zády k cele i iluzím a vydala se chodbou pryč.