Bílá Vrána

26. Šťastná (?) shledání

         Tři Strážci, jedna harpyje a dva lidé se objevili na okraji Bory, města na východě země, kde není nic. Ani horko, ani zima, hory, louky, lesy,... Jen sůl. Doly se solí drží tohle město nad bankrotem.

„Tak rozchod." Zavelela harpyje. „Za dvě, ne, radši za tři hodiny se sejdeme tady. Já si najdu nějakej motel, kde se prospim a vám bych radila to samý."

Zapadla do prvního penzionu, co uviděla, shodila z ramene tlumok a usnula.

Zdál se jí neklidný sen o Mie. Sedí v lese a čeká. Čeká na další krev, kterou chce prolít. Na její krev. Vražedkyni už nebaví nechat se pořád lovit. To ona je přece lovcem. Kořist časem sama přijde do její pasti. Horká krev smočí prašnou cestu. Již brzy.

S úlekem se probrala. Letmým pohledem z okna na slunce, již vysoko na obloze jí došlo, že jistě prospala mnohem víc než tři hodiny. Nevadí. Chlapi stejně určitě nepřišli. I po těch více hodinách spánku je velmi unavená, zvláště proto, že již týden takřka nezamhouřila oka.

„Mio, proč mi tohle děláš?" Mumlá si pro sebe, zatímco se souká do civilního oblečení. Díky sestře je neustále na cestách, takže její veškerý majetek se sestává z toho, co je schopná narvat do tlumoku. Konkrétně dvojí uniformy, jednoho civilu, trochy jídla a vody a pár nožů. Meč nikdy nesundavá, takže na něj není potřeba místo. Nikdy si nestěžovala, i když je pravda, že takhle si svojí kariéru rozhodně nepředstavovala. Kéž by se dalo magické oko, co hlídá „výbuchy" ve městech, dalo rozšířit. Ale to by nikdo neudržel. Takhle Mie stačí, aby se vyhýbala městům a je jako nepolapitelná.

Rozpustila si drdol. Dlouho nemyté a nečesané vlasy spolu s jizvou na tváři dokreslují iluzi obyčejné holky z nižších vrstev. Kriticky se shlédla v zrcadle. Jo. Unavené oči, zaprášené oblečení, meč za pasem. Samotnou by jí nenapadlo, že tahle harpyje se mohla stát Strážcem. Vypadá jako zoufalá ztracenkyně, kterou vydědil i vlastní kmen. Ještě vytáhla z tlumoku váček s penězi a zamířila do jedné z nejšpinavějších putyk. Mia má v každém městě alespoň informátora. Ti, které vraždí, jí řeknou jména, ale informátoři shání pozice. Pokud bude mít Kal štěstí, jednu z těchhle krys se jí podaří vyhmátnout.

„Zdravim." Nacvičeným efektním pohybem cvrnkla na pult minci. „Panáka toho nejsilnějšího patoku, co vyhmátneš." Za roky shánění kořalky a informací po hospodách dobře zvládla hantýrku nižších vrstev. „Seš si jistá? To nejni pití pro slečinky." Nonšalantně zvedla ruku, aby dobře viděl drápy, černé jako noc a ostré jako meč, co má místo nehtů. „Nejsem slečinka." Bez dalšího slova vytáhl láhev a nalil plnou štamprli.

„Tak ty seš novej padlej anděl?" Trhla sebou. Částečně kvůli kořalce, částečně kvůli označení vyhoštěných harpyjí, na které si nikdy nezvykla. „Ne. Vodešla sem už dávno. Ale v Boře sem nová, to jo." Zachichotala se smíchem na půli cesty mezi roztomilou dívenkou a šílenou čarodějnicí. „Já tu hledam ségru. Vona je docela drsná týpka. Bílá Vrána jí řikaj." Hostinský se zarazil. „Já ti řikal, ať to nepiješ." „Nejsem na šrot. Myslim to vážně. Zrovinka vypálila vesnici kousek vocať. Je to jenom pár mil, určitě jsi viděl kouř."

Vypadá, že ho to začalo zajímat. „Takže Bílá Vrána je padlej anděl?" „Jo. Proto dycky tak snadno zmizí. Má křídla, kapišto?" Pořád se tváří, jako by se zbláznila, ale asi už ho historka zaujala natolik, aby spolupracoval. „Musim zistit, kde je a kam de." „Nó, nevim. Však každej, co jí potkal, zaklepal bačkorama. Zkus se zeptat Boba, ten se vo ní docela zajímá. Támdleten jednorukej mrzák." „Tak ještě do druhý nohy." Kopla do sebe druhého panáka na kuráž a šla.

„Vy ste Bob?" Tomuhle se rozhodla vykat. Je důležitý. Odpověděl souhlasným zamručením. „Zaslechla jsem, že se zajímáte vo Bílou Vránu." Bob si jí měří pohledem. Není tak starý, jak původně myslela. Určitě mladší než ona. Kdysi mohl být i docela hezký, ale teď mu obličej hyzdí obrovská spálenina. Kal se bezmyšlenkovitě dotkla vlastní jizvy přes líc. „Tykej mi, děvenko." „Fajn.." Radši přešla podivné oslovení.