Bílá Vrána

25. Vesnica

         „Pojďte, chlapi!" Jde ostrým tempem lesní cestou, kolegové se za ní sotva vlečou. „Notak, Kal. Hledáme Bílou Vránu už patnáct let. To by tě zabilo dát si pět minut pauzu?"

Vrhla po něm pohled vražednější, než dosud viděl. Za tu dobu, cos spolu pracují se hodně změnila. Od chvíle, kdy je přidělili na hledání Bílé Vrány jsou neustále v pohybu, a tak se musela vzdát svých milovaných náušnic a copánků. Málokdy někde zůstanou děle než den, kvůli tomu si musela nechat narůst vlasy. Teď jí spadají na ramena, hnědá záplava protkaná stříbrem. Zkrátka není čas je stříhat.

Na tváři má jizvu lemující lícní kost. To bylo jedinkrát, kdy jí v boji někdo zasáhl. Vycvičený zabiják, co hledá nelidi. Žádný amatér. Nikdo jiný než Kaliina by proti němu neobstál, ale ona ho porazila a nese si své znamení životem. Strážce, válečnice.

Avšak jizva není to, co ji změnilo nejvíc. To její duše prošla velkou proměnou. Dříve se spolu každou chvíli smáli u piva, nestoudné vtipy jim odpouštěla a naopak, smála se s nimi. Teď je uzavřený zabiják. Obzvlášť od té jizvy se uzavřela. Týden ležela s horečkou z infekce a když se probrala, v jejích očích už nebylo téměř nic z té hřejivosti, která tam kdysi přebývala. Ona sama si ničeho nevšimla, jen dál plula životem s jediným cílem.

„Mě by to možná nezabilo, Sváťo. Ale kdoví, kdo všechno by umřel. Konečně víme, kde se nejspíš ukáže a musíme se tam dostat dřív než ona." „Tak proč nejdem bránou?" „Kolikrát ti to budu muset vysvětlovat? Dostat se tam bránou stojí moc magie. A Mi- Bílá Vrána je silná. Hodně." I po všech těch letech má občas problém, aby neřekla sestry jméno.

„Stejně jí nikdy nechytnem. Já snil o tom, že budu mít ženu a kupu dětí. A místo toho se pořád jen ženu za vrahem sem tam celou zemí. Už je mi pětatřicet, Kal. Už nemam moc času." Prudce se zastavila a otočila se v piruetě, takže jsou teď těsně u sebe. Na chvíli doufal, že řekne, že v to taky doufá, nechají tuhle příšernou práci někomu jinému a budou spolu žít daleko od toho všeho. Ale vražedný výraz v harpyjině tváři jeho sen rychle smetl.

„Na světě bylo jen pár lidí, který jsem milovala." Mluví tichým, klidným hlasem plným smutku, jaký u ní ještě nezažil. „Rodina mojí sestry. Mrtví." Odmlčela se. Skoro, skoro to vypadalo, jako by se chystala rozplakat. „Vlastní rodinu jsem nikdy neměla. Je mi už čtyřicet dva, s tim, že stárnu stejně rychle jako vy. Nechceš dopadnout jako já? Hnusí se ti snad osud staropanenský harpyje?" Její tón se pomalu vrací do normálu. „Tak se nech přeložit. Vrať se k hlídkování po městě nebo rovnou někam do pohodlnýho kanclu. Třeba mi potom přidělí někoho, kdo nebude skuhrat. Ale já jsem tady něco začala a nikam nepudu, dokud to neskončí." Už je to zase ona. Kousavá jako dřív.

***

Mia prošla bránou na okraj vesnice. Pozoruje dění skrze akátový keř. Děti se smějí, zpívají. „Shoř, shoř, ty zlá čarodějnice! My tě upálíme, na kůl nabodneme. Hoř , hoř, čarodějnice." Milá píseň. Je úžasné, že i když ve městech jsou čarodějové elita, vesničané se magie stále bojí.

Otřela dlaně o sebe, jako by jí byla zima. Objevil se plamen. Za ty roky se v tomhle hodně zlepšila. I přes oheň sálající z jejích dlaní si prostí vesničané ničeho nevšimli. Sami něco pálí.

V tu chvíli jí došlo, že to, co děti zpívaly, nebyla jen prostopášná písnička. Uprostřed vesničky skutečně stojí hořící hranice. Nějaká ubohá čarodějka se pokusila pomoct a takhle se jí odvděčili. Typičtí lidé.

Znechuceně ohrnula horní ret. Ta čarodějka nevypadá na člověka. Možná, že by jí mohla zachránit. Chvilku nad tím opravdu uvažovala. Ne. Jsem přece Bílá Vrána, připomněla si. Nemůžu zachraňovat životy. Já je beru.