... Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit, co říkají, ale jejich řeč složenou ze skřeků neznala. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. V...
Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit co říkají, ale jejich řeč, složenou ze skřeků, nezná. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. Vyjekla a začala utíkat. Dříve, než stačila udělat druhý krok, na svém krku ucítila drápy.
„Pusťte mě!" Začala křičet lidskou řečí a doufala, že jí porozumí. Niter se vrhl na toho, který ji držel. Stisk povolil. Ozvala se hlasitá rána a Lístek zůstal bezvládně ležet na skále. „Lístku!" Ucítila jeho bolest a v jejím náporu se skácela na zem. „Co jste mu to udělali?" Měla pocit, jako by jí někdo do hlavy zatloukal hřebíky. Postavy se znovu začaly dohadovat tou divnou řečí. Takhle zblízka už je dokázala rozeznat. Ten, co ji předtím držel, je nesympatický, mračící se muž a druhá postava je mladá žena s lesklou spáleninou táhnoucí se přes polovinu obličeje. Ta se sklonila k Mie a promluvila lidsky: „Ahoj." Mia jí přerušila. „Kdo jste?" Muž si odfrkl. „To nám řekni spíš ty." „Vy nevíte, kdo jste?" Tahle poznámka ho hodně rozčílila. Žena se otočila a něco na něj křikla. „On myslel, ať nám řekneš, kdo jsi ty. Nestává se zrovna často, že by se tu objevilo dítě." Když se žena dovtípila, že se nedočká vysvětlení, znovu se ujala slova. „Já jsem Gágra a tohle je Klei. My jsme ochránci Airbow." „Čeho?" „Airbow. Našeho území." Klei se tvářil čím dál tím víc podrážděně. „A co jste vlastně zač?" Podrážděnost vylezla na nejvyšší míru. „Harpyje." Gágra už se taky tváří, jako by mluvila s postiženou. „Nepoznalas to?" „Ne. Nikdy jsem žádnou harpyji nepotkala." Posmutněla. „To nevadí. Můžeš...Můžeš se nám taky představit?" Lístek se probral a usedl Mie na rameno. To ji uklidnilo. „Jsem Mia. Pocházím z Denverského lesa." „Ale co děláš tady?" Začalo jí pálit oko. Slzy zahnala mrkáním a pokračovala. "Lidi nám vypálili osadu. Já byla jediná, kdo přežil." I přese všechnu snahu jí po tváři stekla slza. Gágra se začala znovu dohadovat s Kleiem. Vypadal naštvaně, ale po chvíli rozepjal křídla a odletěl.
„Pojď se mnou." Gágra vyšla hodně ostrým tempem, Mia měla co dělat, aby jí stačila. „Kam to jdeme?" „Do svatyně. Překročila jsi hranice Airbowu, to se trestá smrtí." Prudce se zarazila. „Zabijete mě?" „To já nevím. Klei chtěl, ale tvůj příběh je výjimečný. Obvykle sem přicházejí lapkové, ti, co se chtějí schovat před zákonem. To ty nejsi. A navíc,... nejsi člověk. Takže máš u Nejvyšší větší šanci. Možná tě pustíme." Miu to moc neuklidnilo, ale pokusila se zamaskovat strach. Asi po dvaceti minutách ostré chůze před sebou uviděly vchod do jeskynního komplexu. „To je naše město Herk."
Prošly skrz až k masivním dubovým dveřím. „Tady je svatyně. Uprostřed je na zemi namalovaný kruh. Stoupni si dovnitř a nemluv, dokud tě nevyzvou." Mia se pokusila zklidnit. Hledala útěchu u Lístka, ale malý dráček je vystrašený ještě víc než ona sama. Položila dlaň na dveře a ty se samy otevřely. Obrovská kruhová místnost plná harpyjí. Těsnají se kolem stěn i na římskách nad zemí. Vepředu na velkém trůnu sedí postarší harpyje s přísným výrazem. Mia pokročila a stoupla si do kruhu. Ten začal zlatavě zářit.
Harpyje na trůnu se zvedla. Ticho se rozlilo sálem jako přílivová vlna. Konečně si všichni přestali prohlížet Miu, všechny oči se otočily. „Já jsem Nejvyšší Neunda." Zahřměla. Hlas má nehezký, skřípavý. Mluví lidskou řečí, ale zní to, jako by se sama štítila svých slov. „Ty!" Dramaticky ukázala na Miu. „Ty, mladá kyklopko, jsi porušila hranice našeho území. Obhaj se! Nebo zemřeš." Dívky se zmocnil strach. Začala mluvit, uslyšela svůj hlas mnohonásobně zhlasený, aby jí všichni slyšeli. "Jsem Mia. Pocházím z osady v Denverském lese, kterou vypálili lidé. Musela jsem utéct, abych přežila. Už jsem na cestě týdny, možná měsíce. Nevěděla jsem, že se sem nesmí. Prostě se snažím dostat co nejdál od lidí." Nejvyšší se zatvářila pochybovačně. „Týdny? A to sebou vláčíš zvíře? Nechci si představovat, jak musel ten drak strádat." „Nestrádal! Všechno, co potřebuje si dokáže sehnat sám. A navíc.." Pohladila Lístka po hlavě. „...on není jen zvíře. Je součást mojí osobnosti. Část mojí duše v jiném těle. Cítím jeho myšlenky a on cítí moje. Nikdy bych ho nemohla opustit." Neunda si mávnutím ruky přivolala jednu harpyji z davu a začali se tiše dohadovat. Nejvyšší se očividně nelíbilo, co slyšela. Odehnala harpyji zpátky ke stěně. „Kori tvrdí, že lidé tvůj lid téměř vyhubili. Již nezbyla jediná osada, kam bychom tě mohli poslat." Mie se podlomila kolena. Taktak se udržela na nohou. Nejen kvůli tomu, co se dozvěděla, ale i kvůli věcnému tónu, kterým Neunda mluví. Jako by se ptala, co bude k obědu. Přivolala si k sobě dalších pár harpyjí. Tentokrát byla porada delší. „Ticho!" vykřikla.
„Slyšte rozsudek! Mio, tvá situace je složitá. Nezabijeme tě, naopak. Dáme ti možnost stát se jednou z nás." „Cože?" „Smíš tady zůstat," vysvětlovala Nejvyšší trpělivě. „Je to velká čest. Nikdy předtím jsme to nikomu nepovolili. Ale ty jsi výjimečná. Gágra tě vezme k sobě a budeš chodit do školy společně s našimi mláďaty."
Vykouzlila na tváři cosi, co se téměř podobalo úsměvu. „Můžeš jít." Kruh přestal zářit. Mia zahlédla u dveří Gágru, tak se vydala k ní. „Gratuluju." Prošly do klidnější části města, až k jednomu vstupu do bytu. „Tak, tady bydlim." Vešly dovnitř. Útulně vypadající jeskyně se větví do několika dalších. Gágra popošla k jedné jeskyňce vybavené postelí a skříňkou. „Tohle bude tvůj pokoj. Můžeš si to upravit. Já musím zpátky do práce, ale Kaliina se o tebe postará." Rozepjala křídla a vylétla přímo z bytu. „Kdo je Kaliina?" Zavolala za ní Mia, ale bez odpovědi. No nic. Tohle byla divoká noc. Zavrtala se do postele a po několikaměsíčním spaní na zemi si připadala jako v ráji. Skoro okamžitě usnula.
