Odmítala zastavit i přes tu příšernou bolest. To by totiž znamenalo, že by musela přemýšlet, co dál. Plíce už má v jednom ohni, nohy jí vypovídají službu, chodidla ma celá rozsekaná, co chvíli se jí podlomí kolena, ale i přesto běží dál. Chce se dostat co nejdál od toho hrozného místa, i přestože bylo patnáct let jejím domovem.
Když doběhla až na samotný okraj lesa, zastavila se. Už to opravdu dál nešlo. Přes jejich pouto cítila i bolest a únavu malého nitera. „Lístku?" Hlas se jí příšerně třásl. „Byl jsi někdy mimo les?" Ani by nemusela cítit jeho odmítavou odpověď, aby věděla, kde je pravda. „Já taky ne. Nevím, kam se vydat. Dokonce ani kterym směrem jít." Nejen, že nikdy neopustila les. Nikdy se nedostala ani takhle blízko k jeho okraji.
Po tváři jí stekla jediná, osamocená slza. „Vždyť správně bych nikdy neměla odejít." Otřela si slzu hřbetem dlaně. „Matka mi vyprávěla, jak hrozný je svět venku. Nevím, jestli tam dokážu žít." Od Lístka ucítila silnou vlnu útěchy a lásky, ale stejně byla neklidná. Zhluboka se nadechla a poprvé překročila hranici lesa.
Rozběhla se co nejrychleji pryč, kdyby zpomalila, nemusela by v sobě najít odvahu pokračovat. Když už nemohla běžet, šla. Zprvu se držela cest, ale potkávala lidi. Kdokoli z nich by jí mohl udat vojákům. Ať už přišli vypálit jejich osadu z jakéhokoli důvodu, určitě by se nebáli dojít si i pro ni.
Otrhaná, špinavá a vyděšená dívka se stáhla do lesů. Tam koneckonců vyrostla, dokáže snáze přežít neviděna.
Časem se naučila lidem vyhnout. Kolem vesnic a osad se vždy proplížila tak, aby jí nikdo neviděl. Nebýt Lístka, už dávno by se zbláznila stresem i hlady. Pokaždé, když našla borůvky nebo ořechy, všechno snědla a snažila se i nabrat si zásoby na cestu, ale i přesto trpěla. Neustálý hlad, šrámy na rukou i bosých chodidlech, čím dál tím horší zima po nocích, to vše jí nakonec dočista otupilo.
Konec léta, za kterého odcházela, se postupně přehoupl v podzim. Borůvky zasychaly, ořechy ubývaly. Každou noc se klepala horší a horší zimou. Nakonec se přinutila překonat svůj odpor.
Pod rouškou noci se vkradla do lidské vesnice. Jen pár domků s doškovými střechami na okraji lesa. Není jich moc a všichni spí. Tohle zvládne. Vybrala si cíl, ten dům přesně uprostřed. Je největší a jako jediný má zápraží. Nejspíš v něm bydlí nejbohatší z vesnice, pokud se u těchhle chudáků dá mluvit o bohatství.
Okna jsou jen rámy potažené střevem ovce, nebo něčím podobným, aby propouštěla světlo. Nedokáže přesně odhadnout, co to je, kyklopská okna byla vždy jen díry ve zdi.
Popadla ostrý kámen a téměř bez váhání zničila svědomitou práci nějakého vesničana.
Škvírou se protáhla dovnitř nepříliš velké místnosti. Našla zimní boty a kožich, obojí jen o trochu větší. Po krátkém přemýšlení popadla ještě koženou brašnu a napěchovala ji jídlem. Pocity provinění rychle zahnala. Vždyť lidé jí vzali domov i rodinu. Trochu jídla a oblečení je za to hodně malá kompenzace.
Když se protahovala škvírou v okně ven, zapoměla na brašnu na svém boku, ta ji vychýlila z rovnováhy a Mia zakopla. Bolest ignorovala, na tu už je zvyklá, ale rachot probudil psy. Jakmile uslyšela štěkot, věděla, že je v maléru. Zkřehlá dívka musela z posledních sil utíkat o holý život.
Psi zburcovali své pány. „Co se děje?" „Byl tu zloděj!" Hlasy právě probuzených lidí se ozývaly ze všech stran. Mia se vyděšeně schovala na strom a nezbylo jí nic jiného než doufat, že ji tam psi neobjeví. Utíkat dál v tuhle chvíli nepřipadalo v úvahu. Viděli by ji. A i kdyby dokázala utéct rozčilenému davu, psi by ji jistě dohnali.
Hlasy se překřikovaly, takže Mia dokázala rozeznat jen útržky. „Kašli na to...jen chleba...malá holka...jedno oko!" Postupně utichly. Mia si unaveně opřela hlavu o kmen stromu. Ještě několik hodin se neodvažovala slézt dolů, i když věděla, že tím riskuje. Měla by odejít hned, za nejhustší tmy. Ale už tak dlouho si neodpočinula. Až ráno, těsně před rozbřeskem, se vyplížila. Od té doby už se neodvážila k žádným lidem přiblížit.
Pořád se držela stejného směru - sever. Neustále stoupala, a i když se ochlazovalo, potkávala čím dál tím méně vesnic. Lidé se drží v údolí. A proto bude ona pokračovat dál. Musí existovat místo, kam se ještě nedostali. Místo, kde by mohla v klidu žít.
Do vlasů jí padaly první sněhové vločky, když před sebou uviděla obrovské skály. Hřebeny se táhnou do nebe a zasněžené vrcholy mizí v mracích. Chvíli jen stála a dívala se na tu nádheru skrz namrzlé řasy. Nikdy neviděla žádné hory, zná je jen z vyprávění. Jsou mnohem větší a impozantnější, než by ji kdy jen napadlo.
Bez sebemenšího zaváhání zamířila přímo vzhůru. Vždyť...který člověk by bydlel tak daleko od měst? Jsou tak citliví, v horách určitě žádný nepřežije.
Šla celý den, tak dlouho, dokud si viděla pod nohy. Přeskakovala z kamene na kámen, obcházela příliš strmé stráně, prohlížela si zvířata. Zahlédla rodinku kamzíků, několik svišťů a dokonce hada. Po několikahodinovém pochodu našla potůček plný křišťálově čisté vody. Vrhla se k němu a nic nedbala na to, že si zmáčí kožich i boty. Ta voda jí připadala jako dar, nic tak dobrého nikdy nepila. Vždyť už velmi dlouho musí přežívat jen z vody z kaluží. Tahle čistá je jako požehnání.
Ačkoli chtěla jít dál, zdráhala se opustit pramen. Ten den už by stejně nemohla pokračovat v cestě, slunce již dávno zapadlo a jen měsíc nedokáže osvětlit všechny mezery mezi kameny.
Rozhodla se vyčkat do rána u životadárné vody. Tak se jen nasoukala do jedné škvíry ve skále a přitulená ke svému Niterovi nechala myšlenky volně plynout. Možná, že tohle je konečně to místo, které tak dlouho hledala. Neustálý pochod už jí vyčerpal, ani Lístek už cestu o moc déle nevydrží. Potřebuje se někde zastavit.
Po dlouhém přemítání usnula.
ČTEŠ
Bílá Vrána
Random... Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit, co říkají, ale jejich řeč složenou ze skřeků neznala. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. V...
