Do Mii se ihned opřela zima a silný vítr. Zatáhla ruce do rukávů svého kožichu a zalitovala, že nemá i kapucu. Kal vedle ní šla jen ve svém rudém tílku. „Tobě neni zima?" „Já jsem tu vyrostla. Věř mi, tohle neni zima. Tohle je teprv podzim." Kal máchla černými křídly, až to odfouklo Mie vlasy z obličeje. Odlepila se bosými chodidly od země a prudce vyletěla nahoru. „Tak na co čekáš?" – Ozvalo se odkudsi z mlhy.
Neochotně nastoupila na prkno a vydala se vzhůru. „Kal? Kal, kde jsi? Nic nevidim!" „Baf." Málem sletěla z prkna. „Klídek. Ta mlha za chvíli spadne, pak už tě děsit nebudu." Zlomyslný úsměv napovídá, že to nemyslí tak docela vážně. Rozletěla se pryč a Mia v těsném závěsu za ní. „K čemu vlastně máte doma lítací prkno, když máte všichni křídla? Vždyť jste nemohli vědět, že přijdu." „Malý prcci, co nemaj dost silný křídla, na nich lítaj do školy. Tohle bejvalo moje." Zavolala Kal přes rameno, snažíc se překřičet skučení větru.
Nakonec neochotně srovnala tempo s Miou, aby mohla popisovat věci, které míjely. - „Támhle z toho pramene berem vodu. Je dovedená až do těch kašen ve městě. A támhle v tý ohradě.." máchla rukou k jakémusi obrysu vystupujícímu z mlhy. "..máme krávy. Ty chováme na jídlo." Mia se prudce zarazila ve vzduchu. „Vy jíte maso?" Téměř ta slova vyplivla. „No...Na co sis myslela, že mam ty ostrý zuby?" Blýskla jimi v úsměvu.
„Jak můžete? Vždyť je to hrozně barbarský!"
„Jíme i kytky – ty pěstujeme na tom poli támhle - ale hlavně maso. Budeš se s tim muset smířit."
„Ale já nemůžu! To je proti přesvědčení mého lidu."
„To radši umřeš hlady?"
Mia sklopila hlavu a Kal se vítězně zasmála. „No vidíš. Tady přistanem."
Když se Mie podařilo slézt z prkna, sedly si na skálu. „Nám škola začala už před měsícem, takže si budeš muset máknout, ale to zvládneš. Pudeš se mnou do prvního ročníku, i když už seš na něj trochu stará." „Počkej. Kolik ti je?"
„Třináct."
„Aha. Mě je patnáct. Dobře, jsem stará." Upřímně si myslela, že jsou stejně staré, nebo že je Kal dokonce starší.
„Prostě se musíš naučit používat svojí magii."
„Mojí..magii? Počkej, to musí bejt omyl. Já nekouzlím." „Jasně že kouzlíš. To, že tě to nikdo nenaučil ještě neznamená, že to neumíš." Šibalský úsměv. „Zkus to. Magie je v přírodě. Skála pro ní neni úplně nejlepší, ale taky to jde. Soustřeď se na ní. Zavři oči."
„Ehm!"
„Co je?"
„Oči? To vážně?"
„Jeej. Tak oko! To je jedno. Představ si, jak se napojuješ na proud magie pod tebou a zkus si z ní něco načerpat."
Byla si naprosto jistá, že je to hloupost. Ona přece neumí čarovat, a na tom se nic nezmění. I přesto si představila. Vidí sama sebe, jak zarůstá bosýma nohama do země. Stojí zakořeněná jako strom, nic jí nemůže rozhodit. Jako ten strom do sebe začala natahovat živiny – magii. Čirá energie se jí rozlila žilami. Nikdy předtím si nepřipadala tak silná. Neochotně se vrátila do reality.
Překvapilo jí šero kolem. „Jak dlouho jsem byla mimo?" Kaliina pokrčila rameny. „Asi hoďku. Máš hodně silnou auru, trvá ti dlouho, než se nacucáš na maximum." Mírně posmutněle se usmála. „To já mam rezervy plný za deset minut." Chvíli jen koukala do země, než začala znovu mluvit. „Teď to zkus použít." Rozpřáhla ruce. „Prohlídni si mojí auru." Mia soustředěně přimhouřila oko. Chvíli se nic nedělo a pak nejednou...byla tam. Kaliiny aura přechází mezi nejrůznějšími odstíny červené od barvy čerstvé krve po temně šarlatovou. Netáhne se daleko od těla, ale i tak působí majestátně.
Mia sklouzla pohledem k sobě. Její aura víří jako mléčně bílá mlha. Vypadá tak..čistě. Oproti té Kal je obrovská. Když natáhla ruce, pořád se nedotýkala jejích konců.
Najednou zahlédla šedý oblak. A další. V záplavě bílé se ztrácí, ale jsou tam. Šedé šrámy žalu a bolesti. Zatřásla hlavou a kouzlo se vypnulo. Už zase vidí jen své ruce. Kal na ní koukala s otevřenou pusou. „Když kouzlíš, vypadá ještě větší. Takovou auru jsem nikdy neviděla. Možná proto tě tu Neunda nechala. Dokážeš velký věci." Mia se rozesmála. „Já? Prosimtě. Jediný, co se mi zatím povedlo, bylo přežít." „To občas stačí."
Pokusila se změnit téma. „Ty náušnice sis dělala sama?" Kal se rozzářila."Jasně. Chceš taky?" „Proč ne?" Kaliina popadla jeden z kamenů okolo, párkrát ho převrátila v dlani a vytvořila náušnici s řetízkem. „Páni." Na víc se Mia nezmohla. "Nic to neni. Ty kameny jsou plný kovu
Stačí ho vytáhnout a vytvarovat."
„Musim ti probodnout ucho. Ale neboj, nebolí to moc." „Na bolest jsem zvyklá." Kal se natáhla pro další kámen a přetvořila ho na ostrý drát. Pod vlivem její magie se rozpálil do ruda. „Připrav se." Bodla. A znovu. Díky horku rány ani nekrvácejí. Za minutu už si Mia provlékla zbrusu novou náušnici. „Už jsem rebel jako ty." Společně se smály. "Já si nikdy na šperky nepotrpěla. Vlastně mam jenom tohle:" zvedla Kal před obličej ruku s bleděmodrým kroužkem. Kaliina vykulila oči. "To je hexabroitní prsten?" „Co?" „Hexabroitní prsten. Musíme honem domů. Pojď!" Odrazila se a bez jediného slova vysvětlení zmizela v oblacích.
Dramatický, co? XD Vážně, piště mi prosim nějaký ty komentáře. Chci vědět, jestli je to blbý, nebo ne.
ČTEŠ
Bílá Vrána
De Todo... Probraly ji rozčilené hlasy. Snažila se zachytit, co říkají, ale jejich řeč složenou ze skřeků neznala. Opatrně otevřela oko. Ještě je tma. Nad sebou uviděla dvě postavy. Vypadají jako lidé, ale na zádech mají křídla a na rukou i nohou drápy. V...
