Bílá Vrána

24. Další smrt

         Celou noc sháněli pozůstalé, kteří by si mohli rozebrat těla a potom sepisovali hlášení. Kolonka se jménem pachatele zůstala prázdná. Jen pod ní napsali přezdívku Bílá Vrána. Po zbytek noci se už žádný další výbuch neobjevil. Nikdo další nezemřel. Kaliina se domů vydala až k ránu. Čekala, že najde prázdný dům. Vlastně ne tak úplně prázdný. Dvě mrtvá těla na ní čekají v obývacím pokoji.

Ale když vešla, Arsinoe ani Nothando tam nebyli. „Ahoj!" Pozdravila prázdný dům. Mia tam určitě někde je. „Vylez, prosimtě." Postoupila dál do místnosti. Nevšimla si druhých tichých kroků, jdoucích v přesném souladu s těmi jejími. Uprostřed pokoje se prudce otočila. Mia stojí těsně za ní. „Ahoj." Kal se nelekla. Jen si prohlédla sestřinu auru. Z bělostného obláčku se stal černý neprostupný obal připomínající kámen. I ona samotná se změnila.  Její úsměv, který vždy zahřál u srdce zmizel. Místo něj je tu škleb, který mrazí. Z milé ženy se stala šílená zrůda. Během jediného dne.

„Mio. Cos to provedla?" „Bránila jsem svojí rodinu." Dokonce i její hlas se změnil. Je teď chraplavější, jako by se nadýchala kouře. „Neboj, nemusíš mě zatknout. Nezdržím se. Děti jsem pohřbila na zahradě a teď zase jdu. Nehledej mě." Z jejího tónu čiší mrazivý chlad, který tam nikdy nebyl.

„Co chceš dělat?"

„Zjednat spravedlnost."

„Jsi šílená."

Zasmála se odporným, skřípavým smíchem. „Já vím." Vypadá, že jí to baví. „Jdu. Jestli mi budeš bránit, zabiju tě." Vyběhla ven. Kal se jí ani nesnažila zastavit. Sestry slova ji ranila. Zabiju tě...To by Mia nikdy předtím neřekla.

Hlavou jí létají vzpomínky na Miu v dětství. Když se tenkrát objevila v horách, plachá a otrhaná, Kal se o ni starala, i přesto, že je o dva roky mladší. Vždycky se o ní starala. I o její rodinu. Ale teď selhala. Rodina je mrtvá a Mia ve svém šílenství běhá někde venku. A chce zabíjet. Znovu. Vždycky byla tak milá a vstřícná, i přesto, že už jednou o rodinu přišla. V auře měla jen pár šrámů bolesti, ale šla dál. Kaliina bláhově doufala, že to ustojí znovu. Byla to jen hloupá iluze. Nikdo, dokonce ani milující, milá Mia, by neunesl tolik bolesti.

„Musím tě najít." Řekla nahlas prázdnému domu, i když vnitřní hlas její mysli jí našeptával něco jiného. Musím ti pomoct.

Mia vyběhla z domu a hned proskočila bránou, Magie má dost, načerpala se když čekala na Kaliinu. Jde domů. Opravdu domů.

Už tam nebyla dobrých patnáct let. Skoro ani Denverský les nepoznala, jak se změnil. Spáleniště, kde kdysi bývala jejich osada, zarostlo kopřivami a všelijakým jiným plevelem. I přesto bezpečně poznala, kde kdysi stál její rodný dům.

Vrhla svou sílu do složitého kouzla. Za chvíli před ní stál dům, úplně stejný jako ten, co si pamatuje z dětství. Drobná, hliněná stavba. Vešla a zastavila se. Její kouzlo vytvořilo i vybavení. Matčino ohniště, otcovu houpací síť, Issabellinu kolébku. Všechno.

Kolem ní se roztočil vír vzpomínek. Rodiče...přátelé...Raf...  Zalapala po dechu. Jsem za ní jezdil. Tady se setkali poprvé. Všechno je to tak živé. A zároveň tak dávné, mrtvé. Rozplakala se pod náporem nostalgie.

Stočila se do svojí staré postele. Musí se hodně zkroutit, aby se tam vešla, ale to nevadí. Prostě potřebuje chvíli mít pocit jistoty.

Nemohla usnout, tak šla k posvátnému stromu. Poznala ho okamžitě. Takový strom nikde jinde neroste. Lehla si pod něj, stulila se mezi masivní kořeny. Spánek přišel ihned.