Bílá Vrána

14. Upír

         V knihovně si našla několik svitků psaných běssky- pohádku, kroniku a dokonce i zákon zakazující běsům překročit hranici Airbow. Schovala se na své oblíbené místo, rozmotala si pohádku –Kcherr a Arima – a pustila se do světa napětí a romantiky.

„Co čteš?" Příjemný hlas jí vytrhl z příběhu. Prudce se otočila. Za ní stojí upír a nakukuje do svitku. Mia mu pohádku jen mlčky podala. Už škodolibě čekala, že jí – stejně jako Kaliina – podá svitek zpátky se slovy To nepřečtu. Ale místo toho se soustředěně díval na pergamen. Zatímco četl, pečlivě si ho prohlédla. Tmavě hnědé vlasy, trochu delší než by upír měl mít, pronikavě modré oči, podobné těm Kaliiny, dlouhý, rovný nos, růžová ústa, pootevřená kvůli soustředění.

Mia se přistihla jak na něj zírá. Naštěstí si toho nevšiml. „Tohle je krásnej příběh. Ale v obecný vyzní mnohem líp." „Obecnou už umim.." Potutelně se usmál. „To slyšim."

Natáhl k ní ruku. „Rafael Kepler. Pro přátele Raf." Po chvilce váhání nabízenou ruku stiskla. „Mialla. Pro všechny Bílá Vrána." Rozhodla se mu říct svoje oficiální jméno. Nikdo kromě Kal a mamky jí neříká Mio. Mírně se zarazil, jako by čekal něco jiného. Přisedl si. „Jsi tu docela známá. To, že tu potkáme kyklopku byla jedna z prvních věcí, který nám řekli." „To, co z ní zbylo." Mírně ho opravila. „Jsem Bílá Vrána. Ta přezdívka má svůj význam." Pokusila se příliš neřešit, že tu o ni kolují historky.

Prohlédla si jeho auru. Tmavě modrá, temná, tak jako upíři mívají, a přesto krásná. „Nemáš v plánu mi vypít krev, že ne?" zavtipkovala. „Ale notak! Já krev nikdy nepil. My můžem jíst i normální jídlo, víš?" Bylo vidět, že se rozčílil. „Klid. Dělala jsem si srandu."

Zahlédla spolužačku ve vedlejší uličce. „Měl bys jít." „Proč?" „Jestli tady chceš žít dalších devět měsíců, neměl by tě se mnou nikdo vidět. Přijel jsi, abys viděl Airbow, seznámil se s harpyjema. Ale já NEJSEM harpyje. Jsem kyklopka."

Poslední větu dodala svou rodnou řečí a doufala, že ho to zmate. I přese vsechnu snahu v ní začal vybublávat vztek, že jí ukazují jako atrakci. Otočila se k odchodu.

„Ale to není hřích." Překvapením se otočila zpátky. Raf na ní promluvil perfektní kyklopštinou. „Odkud tohle umíš?" „Od táty. On se o vás hodně zajímal. Dokonce jsme za jednou kyklopskou i párkrát jeli. Euria. Neznalas jí?"

Mia vytřeštila oko. „Euria?" Zpod víčka jí skanula slza. Rozběhla se pryč, věci i nedočtený příběh zůstaly zapomenuté na stole. „Počkej!" Nepočkala. Vyběhla z knihovny a hned se vznesla do vzduchu. Hluboko pod sebou zaslechla hlas. „Co se stalo?" Ale neotočila se, neodpověděla.

Vyletěla až nad mraky a začala ječet. Do křiku vložila všechnu svojí bolest. Před sebou viděla tvář matky ten den, co jí viděla naposledy. Už roky si nevzpomněla. Trhlina v jejím nitru se znovu otevřela. Tupá bolest jí zamžila vidění. Přistála na vrcholu skály, dost daleko od města, aby jí nikdo neviděl a rozbrečela se. Jak jen mohla zapomenout na vlastní rodinu? Hodiny jen seděla, ledový vítr jí bičoval, až necítila kůži, ale zůstala, dokud nebyla tma.

Když se vrátila, Kal ještě seděla v kuchyni. „No to je dost. Už jsem myslela, že tě sežral nějakej návštěvník." Úsměv zmizel. „Co se stalo?" „Nic." Okamžitě nasadila falešný úsměv. „Jenom jsem se trochu začetla, tak jsem unavená. Jak to dopadlo s Aidou?" Kal radostně zvedla zápěstí, aby dala na odiv svůj zbrusu nový černý náramek. „A teď mi řekneš, kde jsi byla." „V knihovně."

„Jasně..A proč sem teda už před několika hodinami Raf přines tvoje věci, žes je tam nechala?" Mia protočila oko v důlku. „Jeden upír si se mnou začal povídat a pak z něj vypadlo, že znal mojí mamku. Euriu." Dodala honem, když zachytila nechápavý výraz. „To mě trochu rozhodilo." Odmlčela se. „Počkat. Tys řekla..Raf. Ty ho znáš?" Kaliina si významně poklepala prstem na náramek. „Ode dneška." Rozesmála se. Mia taky, i kdyz jí do smíchu doopravdy nebylo.

Další den ráno už si na Rafa ani nevzpomněla. Po škole se vydala do knihovny. Byl tam. Seděl na jejím oblíbeném místě a četl ten samý svitek, co den předtím. Chtěla se otočit a utéct, ale upír si jí všiml.

„Ahoj. Jenom jsem se chtěl zeptat, co se vlastně včera stalo a jestli jsi v pohodě."

Měla sto chutí popadnout Dějiny Airbow-nejtlustší knihu jakou viděla- a praštit ho s ní po hlavě. Ale udržela se. „Nic se nestalo. Jenom mi dej pokoj." Znovu odešla, nechala ho uprostřed knih.

Cestou domů se ještě prolétla do školy, pro svitek, co zapomněla. Oriée, jejich učitelka na léčitelství, právě rozvěšovala plakáty po chodbách.

„Kal!" Harpyje poplašeně vyskočila od stolu, když sestra přiběhla do bytu s plakátem v ruce. „Tohle už tady jednou bylo. Hlavně mi neříkej, že někdo přijede!" „Ne. Už tak je jich tu hodně. Za tejden bude ples na počest hostů. To jentak nezažiješ. Seženem si šaty a pudem tancovat. Co říkáš?" „Odkdy umíš tancovat?" „Přečetla jsem i pár příruček tance. Tak pudem?" „Jestli ti to nedošlo, chytrolínku, tak ty tance jsou párový. Na to, abys tam mohla jít, potřebuješ kluka. Pochybuju, že někdo půjde na ples s Netopýrem a Bílou Vránou." Ale Mia to nechtěla vzdát. Nikdy na žádném plese nebyla, tak se tam prostě chtěla podívat. „Tak se tam můžem jít jenom kouknout. Neříkej mi, že nechceš vidět, jak draci tancujou." „Nijak zvlášť. Promiň."

Mia chtěla něco odseknout, ale její náramek se rozzářil oranžovým světlem. „Musim jít." Jakmile vyšla ze dveří, světlo náramku se stáhlo do jediného úzkého proužku určujícího směr, kterým má jít. Ale světlo jí nevedlo k bytům gryfů, naopak ven z města. Na denním světle viděla svojí navigaci hůř. Paprsek se stočil vzhůru do mraků. Skrz mraky neviděla moc před sebe, takže jen slepě následovala náramek. Po nějaké době letu přistála na skalní plošinu. Přímo před sebou, tam, kam jí naváděl paprsek, zahlédla velkou siluetu.

Rozběhla se. Byl to gryf-učitel. Jakmile se ho dotkla, náramek zhasl. „Co se stalo?" „Dal jsem jim na odpoledne volno. Šallí se šel proletět. Nevím, co se stalo, ale musí tu ležet už hodiny. Obalil jsem ho kapsou teplého vzduchu, ale nejsem léčitel a bojím se s ním hýbat. Pomoz mu!" Mia si klekla a položila dlaně na tělíčko před sebou.

Mimoděk se jí vybavila její první hodina léčitelství před čtyřmi lety, když zavírala oko. Magickým zrakem vidí zranění jako rudé skvrny. Malý Šallí je rudý skoro celý. Zlomené křídlo a několik žeber, vymknutý kotník na jedné pacce, promáčklina na lebce, otřes mozku.. Má štěstí, že žije. Pomalu přemístila dlaně na hlavu. „Repare finitum." Zašeptala podpůrné zaklínadlo. Obvykle je nepoužívá, ale tohle není obvykle. Lebka se narovnala. Vyslala další vlnu magie k mozku. Přemístila dlaně, jednu na křídlo, druhou na žebra. „Repare finitum." Kosti se srovnaly. Ještě spravila kotník a tím studna její magie vyschla. „Myslím, že už je to dobré. Ale radši ho vemte do města k opravdovým léčitelům." Učitel vzal mládě do spárů. „Děkuju." Mia byla moc unavená na to, aby si doplňovala magii. Dala se do ní zima, jak opustila tepelnou kapsu kolem Šallího. Tak se vznesla a vydala domů.