Double twins [Marcus & Martinus]✓

4. Nejsi sama

NATALLY

„Bylo to výborné, děkuju" usmála jsem se na Tinuse když jsem dojedla i poslední kousek těch nádherně vonících lívanců. Jenom se na mě usmál a odnesl talíře do kuchyně. Když byl pryč měla jsem čas si prohlédnout jeho pokoj. Nebyl nějak extra přeplácaný. Byly to jen bílé zdi na který visely plakáty fotbalistů. U velkého okna psací stůl a hned vedle něj piáno. Překvapilo mě že zrovna on má v pokoji piáno. Nikdy bych do něj neřekla že na něj hraje.

„Jsem tu" vrátil se do pokoje Tinus a tím mě přivedl zpátky do reality. „Asi bych už měla jít nechci tady nijak zaclánět" zvedla jsem se z postele na které jsem až do teď seděla. „Nikomu tady nezacláníš" zavrtěl záporně hlavou. „Ale stejně už půjdu. Taky chceš mít čas pro sebe" vzala jsem si mikinu a mířila ke dveřím. „Nechoď ještě" přišel ke mě a obrátíl čelem k sobě. „Ahoj" pohladila jsem ho po rameni a odešla z jeho pokoje. Sešla jsem schody a obula si boty. Otevřela jsem dveře a vyšla ven kde už byla tma. No taky se není čemu divit je už docela pozdě. „Počkej" zakřičel někdo za mnou. Otočila jsem se a viděla běžícího Tinuse. Zastavila jsem a čekala až mě doběhne. „Doprovidím tě, ať nejdeš sama v té tmě" zadíval se mi do očí a usmál se. Stratila jsem se v nich. Byly tak nepopsatelně temné a tajemné. A tipické jiskřičky které v nich plápolaly. Nedokázala jsem je spočítat. Co mi do těch lívanců dal?!

Asi jsem byla docela dlouho mimo protože se na mě Tinus díval docela divně. „N-ne to nemusíš, já to zvládnu sama" zaprotestovala jsem ale k ničemu mi to nebylo. Jenom záporně zatřásl hlavou a vydal se směrem kam jsem ještě před chvílí šla. Poraženecky jsem vydechla a šla za ním.

*

„Děkuju" otočila jsem se na něj když jsme došli před dveře mého domu. „Nemáš vůbec zač" vřele se na mě usmál. „No a nechceš jít na chvíli dál" zeptala jsem se i když ani nevím jak bude reagovat. Vlastně proč by taky byl u někoho kdo je tak ubohý jako já. „Jestli ti to nevadí" pokrčil rameny a koutky úst stočil do přenádherného úsměvu. Počkat co? Jako já jsem právě řekla do přenádherného?! Tak to jsem asi už pěkně mimo. Otevřela jsem dveře a čekala že z obýváku půjde slyšet televize a nebo aspoň nějaké hihňáňí mé sestry z jejího pokoje. Ale nic. Nikdo nikde nebyl. Vyzula jsem si boty a počkala až si je sundá i Tinus. „Nechceš něco k pití?" zeptala jsem se když jsem si nalévala džus do skleničky. Jenom záporně zavrtěl hlavou. Prázdnou skleničku jsem dala do myčky a když jsem se otočila zpátky na Tinuse seděl rozvalený na sedačce a  hleděl na obří plazmovou televizi. Musela jsem se uchechtnout jak byl při tom legrační. Otočil se na mě a zatvářil se nechápavě. Přešla jsem ke gauči a sedla si vedle něj. Pohledem jsem hypnotizovala skleněnou nádobu na ovoce co ležela na stole.

„Pověz mi něco o sobě" probudil mě Tinus z mého usilovného hledění do průzračného skla nádoby ve které leželo ovoce. Nevěřícně jsem se na něj podívala. To jako že někdo chce vědět něco o mě? To není možné. „No já čekám" položil si nohy na stolek a ještě pohodlněji se usadil na gauči. Nevěděla jsem co mu mám na to říct. Nic zajímavého nedělám. Ale ten jeho pohled už mě doháněl k šílenství takže jsem začala mluvit. „No...můj táta vlastní velkou firmu a máma pracuje někde v kanceláři takže chudobou rozhodně netrpíme. Toho sis už asi všiml" uchechtl se „No jak už asi víš mám dvojče které je mnohem oblíbenější, hezčí a zajímavější než já. Nedělám žádné sporty a ani nemám žádné koníčky. Teda až na čtení knížek. Nikdo se se mnou ve škole nebaví a jenom mi nadávají. Přezdívají mi šprtka a dalšíma jinýma přezdívkama. Nemám žádné kamarády a nikoho nezajímám" dokončila jsem svůj dlouhý monolog a pohled upřela do svého klína. „Tak tohle neříkej" promluvil čímž mě donutil zvednout pohled ze svého klína a zadívat se mu do očí. „Neříkej že jsi ošklivá. Ty jsi překrásná a teď to neříkám jenom pro to abych ti dodal trochu sebevědomí ale proto že jsi opravdu překrásná. A ty máš kamaráda. Sice jednoho ale ten tě má rád a zajímáš ho" usmál se tak vřele a přátelsky. „Koho?" tázavě jsem pozvedla obočí protože mi nějak nedocházel význam jeho slov. „Mě" tiše promluvil a pohladil po hřbetu mé ruky. Otevřela jsem pusu. Nemohla jsem tomu uvěřit že já mám kamaráda. Musela jsem ho obejmout. Ale když mi došlo co jsem udělala hned jsem se od něj odtáhla a sklopila pohled k zemi. Najednou se mi okolo těla obmotali silné ruce které mě uvěznili v objetí. Užívala jsem si ten pocit že pro někoho něco znamenám a že nejsem sama...

*

Krčím se v Tinusově objetí. Protože ten idiot pustil horor i když jsem mu říkala že je nesnáším. Pokaždé kdy se na obrazovce objevila strašidelná scéna vyjekla jsem a hlavu zabořila do Martinusova ramene. Vždycky se jenom uchechtl a konejšivě mě hladil po zádech. Když film skončil otočila jsem se na Tinuse a začala jsem na něj ječet jestli je normální že teď k vůli němu neusnu. Začal se mi smát. Tak to už jsem nevydržela a majzla ho po hlavě polštářem. Nečekal to a spadl z gauče. Dostala jsem záchvat smíchu.  Válela jsem se na gauči a nemohla jsem pobrat dech. Pak mi ale něco přistálo na oblíčeji. Byl to polštář. Polštář který vyzíval na polštářovou bitvu. Hned jsem se chopila toho svého a začala nemilosrdná bitva která si vyžádala plno obětí. Tak například máminu oblíbenou skleněnou vázu z Islandu kde byla na svatební cestě s tátou. Ano oni nejeli někam na Kanárské ostrovy nebo Madagaskar, ale do země která je z větší části pokrytá ledem a sněhem. Několikrát jsem propadla v záchvatu smíchu když Tinus přepadl přes opěradlo gauče jak si hrál na krále světa. Nikdy jsem se tak nebavila jako dneska. Bylo to úžasné jen tak s někým blbnout a smát se stejné věci aniž by na vás ostatní hleděli jako na debila.

*

Po hodinovém boji jsme únavou spadli na gauč a pomalu nabírali vzduch do plic. Když jsem trochu pobrala dech podívala jsem se na Tinuse. Hlavu měl položenou na opěradle gauče a zavřené oči. Na tváři se mi vytvořil úšklebek. Zvedla jsem se z gauče a stoupla si před něj. Natáhla jsem ruce a začala ho lechtat. I přes jeho tričko jsem cítila svaly. A že nebyly malé. Tinus se nekontrolovatelně smál. „Dost" zaprosil „Co za to?" Na chvíli jsem ho přestala lechtat po jeho svalnaté hrudi. I když se mi moc nechtělo. „Co třeba bonbon?" Navrhl s nevinným úsměvem. „To mi stačit nebude" zavrtěla jsem se smíchem hlavou. „Tak snídaní do postele?" Navrhl znovu. Zapřemýšlela jsem. Víc z něho asi nedostanu. „Jo to by šlo" sedla jsem si vedle něj a zavřela oči. „Jsi unavená?" ozval se Tinus vedle mě. „Trochu" pokrčila jsem rameny. Pohodlně jsem se opřela o polštář a zaposlouchala se do toho ticha co v obýváku panovalo. Často tu bývá hluk. Hlavně díky návštěvám mé sestry. Najednou mě někdo chytl pod stehny a vyhodil si mě do náruče. Zabodla jsem do něj vražedný pohled. Jenom se usmál a nesl ke schodům.  Vyšel je se mnou jako bych nic nevážila a zamířil ke dveřím mého pokoje. Nohou je zavřel. Přešel se mnou k posteli do které mě už po několikáté za dnešek položil. Přikryl mě dekou a pohladil po vlasech. Musela jsem se usmát jak se ke mě choval hezky. Pořád jsem měla zavřené oči ale i tak jsem slyšela jak klapky dveře a v pokoji se rozhostilo ticho. Ticho a samota. Nic jiného v něm nebylo. Mrzelo mě že odešel. A taky jsem dostala strach že nějaká příšera na mě vyskočí ze skříně. Jasně teď se chovám jak malé dítě ale já mám opravdu strach.

V naději že ještě neodešel jsem vylezla z postele a vydala se ke dveřím. Opatrně jsem je otevřela a sešla schody. K mé úlevě seděl dole na gauči a sledoval zápas který právě běžel v televizi. Musel si mě všimnout protože se na mě otočil s úsměvem od ucha k uchu. „Já se bojím" zamumlala jsem a sklopila hlavu k mým bosým nohám. Přešel místnost a zastavil se přede mnou. Vzal mou bradu mezi palec a ukazováček. Donutil mě abych se na něj podívala. Na tváři mu pohrával úsměv. „Neboj já tě ochráním" šeptl mi těsně u obličeje. Chytl mě za ruku a vedl zpátky do pokoje. Lehl si vedle mě a já se cítila v bezpečí.....

Ahojky♡ tak jak se máte? Já docela dobře. Už se těšíte na Vánoce? Já úplně megaaa😂😂.

Tak doufám že se vám líbila a brzo by měla vyjít další. Tak papa♡