Double twins [Marcus & Martinus]✓

18. Procházka

NATALLY

Vcházíme do areálu, kde už čekají všichni vedoucí a nevypadají moc nadšeně. Nejhorší výraz má Jared. Mám strach co se bude dít. Už jen pár metrů a budeme u nich. Budou po mě řvát a hlavně nejspíš pojedu domů. Na jednu stranu by mi to nevadilo, alespoň bych nemusela vídat Melissu, ale zase nechci opustit Kevina.

Ještě pevněji mu stisknu ruku za kterou ho držím. Hlavu otočí směrem ke mě a povzbudivě se na mě usměje. Ale já mu ho nedokážu opětovat. Jsme na to až moc rozrušená. Znovu se otočím dopředu. Už jsme u nich. Zastavíme těsně před nimi. Výrazy v jejich obličejích vypadají ještě děsivěji než z dálky.

„Natally, pojď s námi" řekne hlubokým a přísmým hlasem Jered. Podívám se na Kevina a on jen přikývne. Pustí mou ruku a vydá se za Alexem a Colinem kteří stojí kousek dál i s ostatními přihlížejícími. Zhluboka se nadechnu a rozejdu se směrem kam šel Jared a ostatní. Za mnou jde Amanda a ten zlostný pohled co na mě upírá, mi není moc příjemný. Srdce mi celou dobu buší až někde v krku a tlak mám určitě vyšší než ten nejvyšší kopec tady v Norsku. Tommy mi podrží dveře od společenské místnosti a počká až vejdu. I když nerada jsem překročila dřevěný práh který mě dělil od smrti. A je to tu. Teď už jenom čekám ty dvě slova "jedeš domů".

„Kde jsi byla tak dlouho?" otočil se na mě prudce Jared. „V-v lese" jsem docela zaskočená, protože jsem ho nikdy neviděla tak naštvaného. „Sedm hodin?!" ukáže na prstech sedm a tím ještě zdůrazní že jsem tam byla tak dlouho. To bylo opravdu sedm hodin?! Nemám na to co říct, jediné na co se zmůžu je sklopit hlavu a doufat že na mě už nebudou řvát. „Víš jaký jsme měli o tebe strach? Dokážeš si to představit?" zaječel a nervózně začal chodit po místnosti sem a tam. „Promiňte" špitla jsem a cítila jak mi do očí vstupují slzy. Nikdy na mě takhle nikdo neřval. Většinou mě jenom chválili a nebo ignorovali. „Fajn, co jsi tam tak dlouho dělala?" padla další otázka z Tommovy strany. „P-přemýšlela" polkla jsem vzlyk, který se mi dral z úst ven.

„Už ji nechte" přišla Amanda blíž ke mě a hodila mi svou ruku kolem ramen. „Nevidíte jak je z toho zdrcená?" ukázala na mě prstem zatímco druhou rukou mě konejšivě hladila po paži. „Dobře" vydechli zbylí muži v místnosti. „A hlavně dej příště o sobě vědět" kývla na mě Amanda. „Já doufám že žádné příště nebude" odfrkl si Erik, který byl až do teď zticha. Mlčky jsem pokývala hlavou a konečně vyšla ven z budovy která mě dělila jen kousek od smrti.

Po klapnutí dveří jsem si oddechla. Čekala jsem že mě vyloučí a nebo cokoliv, ale oni nic. Jsou to opravdu zlatí lidé a já jim takhle přidělávám problémy. Blízko byla lavička na kterou jsem si sedla a hlavu si složila do dlaní. Nebrečela jsem, jen zhluboka oddechovala. „Tak co? Jak to dopadlo?" sedl si vedle mě Kevin. „Celkem dobrý" zamumlala jsem do dlaní. „Takže tě nevyloučili?" zeptal se napjatým hlasem. „Ne" sundala jsem dlaně z obličeje a konečně se podívala do těch jeho očí. Poletovaly v nich malé jiskřičky štěstí, které nebraly konce. „Nechceš se jít projít?" zvedl se a natáhl ke mě ruku. Vložila jsem do ní tu svou a s jeho pomocí se zvedla.

*

Procházíme se po areálu za svitu měsíce. Jak romantické. Celou dobu si povídáme o našich životech, úspěších, rodině a o vtipných vzpomínkách na naše dětství. Tak například jsem zjistila že je Melissa jeho sestra. Vůbec nechápu jak někdo tak podlý může být příbuzný s tak úžasným človíčkem jako je Kevin.

Já jsem mu neměla co říct. Vlastně jedině to že mám dvojče a jsem hrozný šprt. Pak už většinou mluvil jenom Kevin o svých zážitcích z různých cest kam jezdí s rodiči. Nenapadlo mě že by mohl být tak cestovatelský typ.

Náhle se však zastavil. Otočil se na mě a chytl mé ruce do těch svých. Netušila jsem co chce dělat. Začal mě tlačit dozadu až jsem zády narazila do kmenu stromu. Chvíli se mi jen tak díval do očí a pak se začal přibližovat. Ztuhla jsem. Nikdy jsem se s nikým nelíbala a ani nevím jestli chci aby mi můj první polibek ukradl zrovna Kevin.

No pozdě. Přitiskl ty svoje růžové polštářky k těm mým. Byla jsem jako v tranzu. Nemohla jsem se ani pohnout, natož ho od sebe odtrhnout. Chvíli čekal a pak pohl svými rty proti těm mým. Ten pohyb mě probral z tranzu a dal mi i potřebnou sílu ho od sebe odstrčit. „J-já. Už musím" polkla jsem a zamířila zpátky k chatám.

Čauky♡
Dneska je nějaká krátká...
Mám předepsané další kapitoly, které jsou celkem dlouhé takže je jenom na vás kdy je budete chtít.

Snad si líbila
Papa♡