Double twins [Marcus & Martinus]✓

20. Dopis

MARTINUS

S papírem v ruce, chodím po chatě a přemýšlím. Čtu si ty věty pořád dokola, ale nevím jak je chápat. Nevím co znamená a ani nechápu jejich význam. Jedno vím ale jistě. Že to není dobré.

Znovu se na papír podívám. Očima přelétnu písmena a opět se mi spojí do těch nepochopitelných věty.

Buď o půlnoci u hřiště. Nebo se stane to co nechceš...

Podívám se na hodiny. Za pět minut půlnoc. Měl bych asi jít, i když nevím co mě čeká. Teda vlastně kdo. Sáhnu na postel pro bundu, položím ruku na kliku a z hluboka se nadechnu. Potichu zavřu dveře a rozhlédnu se jestli někdo není venku a když je vzduch čistý vyjdu směrem k hřišti.

Celou cestu se rozhlížím jestli mě někdo nevidí nebo nesleduje. Naštěstí ne. Cestou několikrát zakopnu o kámen, protože nemám žádné světlo a měsíční svit mi fakt nepomůže.

Pomalu docházím k hřišti u kterého stojí osoba otočená ke mě zády. Na chvíli zastavím a zhluboka dýchám. Nemám z toho dobrý pocit. Ale nemám na vybranou, musím tam jít.
S nádechem  udělám poslední kroky, které mě dovedou až k té záhadné osobě.

„Jdeš o minutu pozdě" řekne aniž by se na mě podíval. „Už jsem si myslel, že nepřijdeš" konečně se otočil. Toho koho jsem poznal mě překvapilo. „Co po mě chceš?" zeptal jsem se narovinu. „Já? Co spíše budeš chtít ty zachvíli" přistoupil ke mě blíž. „A co budu chtít?" řekl jsem nevrl, tahle hra na hádanku mě přestala bavit už na začátku.

„Záleží ti na Natally?" zeptá se najednou. „Jo" řeknu hned. I když to v poslední době nevypadalo, opravdu mi na ní záleží. Ale pořád nechápu proč tady zmiňuje Natally. „Tak by tě asi mělo zajímat kde teď zrovna je" ušklíbne se. „Co? Kde je?" zbystřím. Mám ji moc rád a nechci aby se jí něco stalo. „V bezpečí. Ale jestli ty neuděláš to co ti řeknu, v bezpečí rozhodně nebude" přistoupí ještě blíž až se naše hrudi dotýkají.

„A co po mě chceš" udělám krok dozadu, protože vidět jeho tvář z tak blízké vzdálenosti se mi nelíbí. „Odjedeš pryč z Norska a nebudeš ji pléct hlavu" řekne jako by se nic nedělo. „Jinak co?" nevěřícně na něj hledím. Nechápu že je někdo schopný udělat něco takového. „Jinak se jí stane věc, kterou bych nepřál nikomu zažít" potřese hlavou a položí si ruku na srdce.

Z toho jeho hnusného, slizkého obličeje se mi dělá zle. Vlastně z něho celého. „Ale já nemůžu jen tak odjed. Vždyť já mám tady rodinu a školu" protestuju. Nechci se vzdát Natally. Už před nějakou dobou jsem si uvědomil co to se mnou je. Nikdy jsem si to nechtěl připustit, ale je to tak. Miluju ji. A nechci ji tu nechat samotnou s tímhle grázlem.

„Školu si zařídíš i jinde" řekne bez jediné známky citu. „A když ne?" zkusím to ještě jednou. „Stanese ji něco hodně špatného a tobě taky" zopakuje to co už mi jednou řekl. Nechci aby se Natally něco stalo. Mě ať dělají co chtějí, ale na Natally ani nešáhnou. „Ale nemůžu odjed jen tak ze dne na den" zakroutím záporně hlavou. „Fajn, v září tě tu nechci ani vidět. Je ti to jasné?!" na konci věty zvýší hlas. „Tak kde je?" ignoruju jeho předchozí otázku a sám mu položím novou. Bez řečí se otočí a jde směrem k lesu?! Jako jenom doufám že ji někde nezakopal nebo něco takového.

*

S hlasitým zaskřípáním se dřevěné dveře otevřely. Stáli jsme u dřevěné polorozpadlé chaty. Všude okolo byla tma až na baterku kterou odněkud vytáhl. Světelný kužel dopadl na bezvládně ležící tělo na podlaze. Leželo bez jediného pohybu. Posvítil ještě výš. Pohled mi spadl na Natallyn bledý obličej. Na chvíli se mi zastavilo srdce. Vždyť říkal že je v bezpečí?!

„Co si ji udělal?!" nevěřícně a zároveň zlostně jsem se zatvářil na Kevina. I když jsem jeho tvář moc neviděl, v očích se mu lesklo pobavení. Nechápu co mu na tom přijde směšné?! „Nic" zvedl ruce do obraného gesta, ale jeho výraz v očích zůstal stejný. „Tak co jí je?" ukázal jsem do tmy, protože on přesměroval baterku na mě. „Ježíš klid, jenom spí" bránil se.

„Takže naše dohoda platí?" vyrušil mě jeho hlas. „Jo" vydechl jsem poraženecky. „Výborně. Tak ať se ti líbí na novém místě" poplácal mě po rameni, otočil se a chystal se odejít. „Jo počkej" křikl jsem za ním. Zůstal stát na místě. „Jsi neskutečný ubožák Kevine" zakřičel jsem tu větu tak nahlas, že musela probudit i vedoucí. Ve tmě bylo slyšet jenom uchechtnutí a následné praskání větví.

Potřásl jsem nad tím hlavou a z kapsy vytáhl mobil, na kterém jsem zapl baterku. Pomalu jsem vešel do chaty. Sehnul jsem se k Natally a pomalu ji začal hladit po vládcích. „Natally je mi to tak líto. Nechtěl jsem aby ti nějak ublížil" mluvil jsem tak potichu, že mě bylo sotva slyšet. Po tváři mi stekla slza, další a další. Nechal jsem je tak. Už je stejně všechno jedno. Ať mě klidně vidí brečet, stejně zachvíli budu muset odjed.

„Tinusi, neplač. Já jsem v pořádku" pocítil jsem hřejivou dlaň na svých zádech. Konejšivě mě hladila a tím mě i celkem uklidnila. „Opravdu ti nic není? Nezná..." nestihl jsem to doříct, protože mě přerušila. „Ne, naštěstí ne. Pokusil se o to, ale někdo mu zavolal a on odešel.  Ale chtěla bych jet domů. Nechci tu už být, hlavně ne po tom co se tu všechno stalo" na konci se jí zlomil hlas a z očí začaly téct slzy. Palcem jsem je setřel a přitáhl si ji do objetí. „Pojedeme. Hlavně že jsi v pořádku" zanechal jsem ji pusu ve vlasech.

„Pojď, půjdeme" zvedl jsem se ze země a pomohl jsem i Natally. Chytl jsem ji za ruku a pomalu našlapoval na zem. Světlo osvěcovalo jenom malou část velké plochy, ale i tak jsme v pohodě došli až do areálu.

„Co jim chceš říct?" zastavila mě s obavami v očích Natally. „Pravdu?" zkusil jsem navrhnou, ale její zběsilé kývání hlavou mě donutilo přemýšlet dál. „A co tohle? Je ti špatně a rodiče si pro tebe nedojedou, takže tě musím odvést já?" navrhl jsem další návrh. Doufal jsem že tenhle se jí bude líbit víc než ten první. „Ty kvůli mě budeš lhát?" zeptala se nevěřícně. „Kvůli tobě všechno" mrkl jsem na ni a táhl ji k chatě kde spí vedoucí.

Ahojky♡
Kulatá dvacítka je tadyyy!!
Nevím co víc psát...tak doufám že se líbila
Papa♡