Double twins [Marcus & Martinus]✓

5. Horská dráha

NATALLY

„Natally" ozval se hlas který patřil tomu nejúžasnějšímu kamarádovi pod sluncem. S radostí jsem otevřela oči a zadívala se do těch jeho. „Přinesl jsem ti tu snídani" ukázal prstem na tác plný jídla. Nejdřív jsem to moc nechápala ale po nějaké té době mi došlo o co tu jde. „Děkuju" usmála jsem se na něj a vyhoupla se do sedu. Vzala jsem si první horký toast. Byl výborný. Nikdy jsem nic lepšího nejedla. „Je to výborné" zamumlala jsem s plnou pusou. Jeho tváře nabraly červenou barvu kterou se snažil zamaskovat. No moc mu to nevyšlo. „No víš napadlo mě dneska je ve vedlejším městě pouť tak co kdyby jsme tam zašli?" nervózně se poškrábal na zátylku. „Jasně" miluju všechny možné poutě, zábavní parky a další podobné věci. „Tak to sněz a obleč se. Počkám na tebe dole" mrkl na mě a s prásknutím dveří opustil můj pokoj. Vše jsem poslušně dojedla a odešla do koupelny. Dala jsem si rychlou sprchu a udělala ze sebe člověka aby se mě Tinus nelekl. Ze skříně jsem si vytáhla obyčejné bílé tričko a černé džíny. Vlasy jsem nechala rozpuštěné. Ještě naposledy jsem se zkontrolovala v zrcadle a vyšla z pokoje. Tinus seděl na gauči a něco ťukal do telefonu. Když si mě všiml schoval ho a přešel ke mě. „Můžeme jít?" usmál se tím jeho nefalšovaným úsměvem. Přikývla jsem a společně se vydali ven z domu.

Cestou nikdo nic neříkal. Spíše to vypadalo jako by jsme se báli promluvit. Nechala jsem to být a koukala kolem sebe. Právě jsme procházeli okolo dětského hřiště na kterém si hrála spousta dětí. Jedno bylo na písku a hrálo si s lopatičkou a kyblíček. Další šplhalo po prolézačce a křičelo na své kamarády že už je skoro nahoře. Maminky seděly na lavičkách a sledovaly jak ti jejich andílci šplhají a běhají kolem. Taky bych chtěla mít někdy takového uličníka. Ale to by se někdo musel najít. Ani jsem nepostřehla že už se blížíme k zastávce. Sedla jsem si na lavičku a Tinus zatím hledal kdy nám pojede autobus. „Tak za patnáct minut je tady" sedl si vedle mě a zahleděl se před sebe. Podívala jsem se tím samým směrem. Stála tam Car a na ní byl přilepený Marcus. Nahrnuly se mi slzy do očí. Zase jsem si vzpomněla na tu hroznou věc. Slzy se mi kutálely po tvářích a nebraly konce. „Neplakej. Nic ti už neudělá. O to se postarám" objal mě Tinus. Schoulila jsem se v jeho náručí. Byla tak utěšující a nedobytná. Postupně jsem se uklidnila. Rukávem jsem si uzřela slzy a vymanila se z Tinusova sevření. „Děkuju" špitla jsem směrem k Tinusovi. „Za co?" nechápavě se na mě podíval. „Děkuju za to že jsi se mnou" usmála jsem se na něj. Usmál se na mě taky a opět mě uvěznil v jeho náruči. Vydržela bych tam asi ještě déle ale to by nesměl přijet autobus. Společně jsme nastoupili a sedli si na volná sedadla. Podívala jsem se z okna. Zase jsem zahlédla ty dva. V očích mě začaly pálit slzy. Několikrát jsem zamrkala abych je zahnala. Naštěstí to pomohlo. Po chvíli jsem se opět odhodlala se  z něho podívat. Byly tam jen šedé zástupy budov, které nebraly konce. Někdy si říkám že by mohlo být super odjet z toho betonového města a užívat si přírodu. „Jsme tady" drkl do mě Tinus. Zvedla jsem se a společně jsme vystoupili z autobusu. Rozhlédli jsme se kolem. Uviděli jsme velký nápis "Lunapark". Navzájem jsme se s úsměvem na sebe podívali a vyběhli přímo k tomu velkému nápisu jako dvě malé děti.

Rozhlédla jsem se okolo sebe. Bylo tu plno různých atrakcí. Horská dráha, strašidelný dům, ruské kolo, autodrom a plno další věcí. Když jsem to všechno viděla vybavily se mi vzpomínky z dětství. Když jsem sem prvně přišla s rodiči. Tehdy ještě neměli tolik práce a sestru jsem vídávala každý den. Byla to naše tradice, každý rok jsme sem šli a užili si super den. No ta tradice postupem času ztratila a teď už vůbec nikam spolu nechodíme. „Tak kam půjdeme první?" ozval se Tinus a já přestala přemýšlet o tom jaké to bylo když jsem ještě byla malá a zaměřila jsem se na co by jsme mohly jít. „Tak co třeba strašidelný dům?" navrhla jsem první věc která mě napadla. Nic mi na to neřekl a už mě za ruku táhl k velké budově na které byly pavučiny s pavoukama. Oba jsme zaplatili a vešli dovnitř. Byli tam samí duchové a podobné věci. Nijak jsem se nebála. Spíše jsem propadala v záchvaty smíchu když  nějaké holky skákaly po svých klucích a ječí že se bojí. Bylo to srandovní je takhle vidět. Nevím čeho se tady můžou bát. Vyšla jsem ven s Tinusem v patách. Svalila jsem se na první lavičku kterou jsem viděla a rozdýchávala poslední záchvat smíchu. Jedna holka se lekla obrazu který vysel na stěně a skočila na neznámého kluka. No ale ten kluk nebyl tak neznámý. Byl to Tinus. Lekl se jí tak že vyskočil dva metry vysoko a tu holky shodil na zem. Ta se na něj podívala jako proč ji nechytil. A Tinus tam po ní začal řvát že to byl jenom odraz v zrcadle. Ta byla červená jak rajče a radši odešla pryč. Tinus se po chvíli taky začal smát.

Když jsem se uklidnila vyšli jsme směrem ke stánku s cukrovou vatou. Miluju cukrovou vatu. Každý jsme si koupili jednu a opět si sedli na lavičku. Dívala jsem se na ty stovky lidí co tu chodili. Bylo to tu úžasné. „Hej co to děláš?" okřikla jsem Tinuse když mi bral kus mé cukrové vaty. „Ochutnávám jestli to není jedovaté" pokrčil rameny. Jenom jsem nad tím zatřásla hlavou a dál se rozhlížela po zábavním parku. Když jsme měli oba snězeno vyšli jsme směrem k další atrakci. Tentokrát to vyhrálo ruské kolo. Opět jsme dali prodavačce požadovanou částku a společně nasedli do kabinky která nás vyveze na samotný vrchol toho úžasného stroje. Celou cestu jsem se kochala tím přenádherným výhledem na město. Bylo to úžasné. No a teprve když jsme se dostali až na samotný vrchol málem mi došel dech. Slunce hřálo a na nebi nebyl jediný mráček. V dálce jsem viděla naše město. Vypadalo tak malé. Ale nádherné. Ale vše jednou končí. Sjeli jsme dolů a vystoupili z kabiny. Ještě jednou jsem vzhlédla k samotnému vrcholu atrakce a pak svůj pohled přesměrovala na Tinuse. Usmíval se jako malé dítě. V jeho očích poletovaly jiskřičky štěstí. Když jsem ho tak viděla taky jsem se musela usmát. „Nemáš hlad?" podíval se na mě. „Jo už docela jo" přikývla jsem. Už přece bylo něco kolem dvanácté a my jsme naposledy jedli v osm. „Tak mi dovol abych tě pozval na speciální jídlo které ti vždycky připomene dnešní den" usmál se na mě tím jeho vřelým úsměvem. Musela jsem se zasmát jak byl přesvědčivý. „Tak dobře. Ať na to nikdy nezapomenu" přikývla jsem a následovala ho ke stánku s jídlem. „Běž si sednou já ti to donesu" odehnal mě od stánku a sám si stoupl do řady. Poraženecky jsem vydechla a odploužila se na lavičku. Začala jsem se nudit. Jako první jsem spočítala plyšové medvídky na střelnici. Bylo jich tam asi padesát. Pak kolik lidí si za tu dobu vystřelilo z pušky, kolik se jich trefilo a kolik ne. Když jsem už neměla co počítat vzala jsem si do ruky mobil a projela instagram. Plno lidí ze školy si myslí že ani nevím co to instagram je ale to se pletou.

„Tak tady to je. Jedna specialita pro ještě speciálnější holku" podal mi s úsměvem Tinus. Musela jsem se zasmát jak se při tom tvářil. „Děkuju" usmála jsem se na něj a vzala si to speciální jídlo. Byla to nějaká tortilla. Kousla jsem si, málem jsem se rozpustila pod tou výbornou chutí. „To je výborné. Co to je?" ukousla jsem si další kousek. „Tortilla s kebabem a zeleninou" odpověděl jednoduše Tinus a sám se věnoval svému jídlu.

***

Celé odpoledne jsme chodili z jedné atrakce na druhou a smáli se jako dva pošuci. „Chceš něco vystřelit?" zeptal se Tinus když jsme došli ke střelnici. Záporně jsem zakroutila hlavou. „Takže chceš" uchechtl se a vzal si od pána pušku. Hned na první pokus vystřelil překrásného malého medvídka. S úsměvem mi ho podal  do ruky. „Děkuju" poděkovala jsem. „Není zač" usmál se na mě tak upřímně že jsem ani nevěřila že se někdo tak umí usmát. „Tak kam půjdeme teď?" zeptala jsem se pro změnu já. Nic neřekl a táhl mě k horské dráze. Posadili jsme se do vozíku a čekali až se zaplní i ty ostatní. Po nějaké době se celá souprava vozíků rozjela a mířila přímo vzhůru. Koukala jsem se na nebe které bylo naoranžovělé ze zapadajícího slunce. Celou cestu jsem si užívala. Jezdili jsme nahoru a pak zase dolů, no a tak pořád dokola. Když vozík zastavil na nejvyšším bodě celé dráhy podívala jsem se na Tinuse. Díval se na mě. „Děkuju. Bylo to úžasné" šeptla jsem směrem k němu. Natáhl ruku a jemně mě pohladil po líčku. Začala jsem se červenat jak rajče. Rychle jsem sklopila hlavu k zemi. No i tak mi ji nadzvedl a zadíval se mi do očí. Usmál se. Stejně jako to dělal celý den. Zadíval se mi do očí. Já udělala to samé. Úplně jsem se ztratila v těch hnědých čokoládách. Snažila jsem se dostat zpátky do reality a nějak to nešlo. Najednou se ke mě začal přibližovat. Už jsem přivítala oči. A pak...

Ahoojky♡ uff další kapitola. Mám jich docela dost předepsaných takže teď budou asi vycházet častěji.

Tak doufám že se líbila a u další ahooooj♡😘