Double twins [Marcus & Martinus]✓

21. Cesta

MARTINUS

„Dobře, tak nám pak dejte vědět jak to dopadlo" připomene nám Erik už asi po sté a potřese si s náma rukou. Přejdu k Tommovi, potřesu si s ním rukou a to udělám i s Amandou a Jeremim. „Tak se tu mějte" mávnu na ně a pomalými kroky se rozejdu k autu. Hned jak se Natally rozloučila, přiběhla ke mě.  Nakonec jsem se vymluvili na to že jí je špatně a chce jet domů. Nebylo to tak těžké je přesvědčit aby nás pustili.

„Můžeme jet?" zeptám se u auta. „Jo" pokýve Natally hlavou a sedne si na místo spolujezdce. Nevypadá nějak nadšeně, ale tohle byl vlastně její nápad aby jsme jeli domů. Než otevřu dveře a vklouznu za volant, rozhlédni se okolo. Tohle jsou dost možně poslední prázdniny strávené tady. Myšlenky na to že bych to tu už nikdy neviděl mě dohnali až k slzám. Ale horší pocit ve mě vyvolává to, že už nikdy neuvidím tu andílkovskou tvářičku, která teď sedí v autě a hraje si se svými vlasy. Nebo že už ji nebudu moct chránit. Několika zamrkáním jsem zahnal slzy a sedl si za volant.

Z kapsy jsem vytáhl klíče. Chvíli jsem je jenom tak pozoroval a pak je strčil do zapalování. Otočil jsem jimi tak aby auto nastartovalo. Otočil jsem hlavu k Natally, která jemně přikývla. Gesto jsem po ní zopakoval a zařadil zpátečku. Vycouvali jsme na prašnou cestu, která vedla ven z areálu. Ve zpětném zrcátku jsem zaregistroval všechny vedoucí a i některé kamarády. Teda až na jednoho. Když jsem rozpoznal Kevinovu tvář, chtělo se mi zvracet. Pohled jsem přemístil na cestu.

Když projíždíme pod tím velkým dřevěným nápisem, stejně jako před měsícem, oba dva zvedneme hlavu a podíváme se na něj. Vždycky to tu bylo úžasné, a stále je. Jenom mě mrzí že už to asi znovu neprožiju.

„Nevadí když na chvíli usnu?" zeptala se Natally hned jak jsme odbočili na hlavní cestu. „Jasně, klidně si sklop i sedadlo" ukázal jsem palcem ke kolečku, kterým si plohujete sedadlo. Postranním pohledem jsem si všiml že kývla hlavou, ale sedadlo nechala v dosavadní pozici.

Hlavu si opřela o okýnko a zavřela oči. Natáhl jsem se a vypl rádio, které slabounce hrálo. Nechtěl jsem aby jí to rušilo, stejně jsem ho moc neposlouchal. „Nemusíš to vypínat" řekla Natally se zavřenýma očima. „Mě to nevadí" potřásl jsem hlavou a dál pozoroval cestu před sebou. Zmáčkl jsem páčku od blinkru, který se hned rozsvítil. Odbočil jsem na nájezd na dálnici a sešlápl plynový pedál až k zemi. Na tachometru mi vyskočilo vysoké číslo, které tam často nebývá. Cestou jsem předjel několik aut. Snažil jsem se jim vyhýbat opatrně, abych náhodou nevzbudil Natally a díky mým výborným řidičským schopnostem se mi to i  povedlo.

Ale za nedlouho jsem stál v koloně která byla dlouhá několik kilometrů. Zatáhl jsem ruční brzdu a otevřel si okno. Do auta proudil čerstvý vzduch, který nebyl tak otravný jako ten vydýchaný co v něm byl doposud. Nervózně jsem začal poklepávat prsty do volantu. Sem tam jsem zkontroloval jestli máme ještě dost benzínu. Naštěstí byla nádrž z poloviny plná, takže se nestane že by nám došel.

*

Kamion před náma se pohnul, ale ne o víc než deset metrů. Stojíme tu už skoro hodinu a ujeli jsme asi jenom pět kilometrů z celé cesty. Natally se na sedadle zavrtěla a tím zmáčkla tlačítko na otevírání okna. Byla ještě v polospánku a když ji začalo okno mizet pod hlavou vyděšeně vejekla. Já dostal záchvat smíchu a málem vypadl ven z toho svého. Vražedně se na mě podívala, ale dlouho ji ta tvrdá tvář nevydržela. Koutky jí začaly cukat nahoru, hned se je snažila dát zase zpátky dolů, ale nakonec to vzdala a začala se smát se mnou.

„Jeď ty debile" zakřičí řidič za mnou. Já vystrčím ruku z okna a ukážu na něj prostředníček, potom zařadím rychlost a popojedu  ty dva metry co se kolona pohnula. Nesnáším takové lidi, kteří na vás troubí jenom aby jste se posunuli o blbé dva metry. Natally se naklonila dopředu a pustila rádio. Začala hrát její oblíbená písnička, teda podle toho aspoň vypadala. Zpívala jako blázen. Nikdy bych neřekl, že by něco takového udělala. Spíš je takový tichý typ a tohle mě překvapilo.

Díval jsem se na ni s doširoka otevřenýma očima a pusou která každou vteřinu padala níž a níž. Když si všimla mého výrazu, pokrčila rameny a dál zpívala slova která se ozývala z rádia. Já jsem zatím ťukal prsty do rytmu hudby a pohupoval hlavou. Nemůžu říct, že by to byla nějaká špatná písnička. Právě naopak, je úžasná. Za nějakou chvíli se celým autem roznášelo skřehotání nás obou. Smáli jsme se jako smyslů zbavení a dost si to užívali.

***

„Tinusi?" zeptá se Natally, když už se konečně blížíme k našemu cíli. „No?" odpovím stručně, ale dost mě zajímá co chce. „Můžu se tě na něco zeptat?"  „Jasně" vyhrknu hned jak doznívání poslední tón jejího hlasu. „Proč si tak náhle odešel z té jídelny?" zazní otázka kterou bych ani v nejmenším nečekal. Nevím jestli chci říct pravdu. Nevím jak by to vzala. Nevím jestli bych jí tím spíš neublížil. Nevím jestli je to dobrý nápad. A hlavně nevím jestli mám vůbec něco říct. Prostě nevím...

Volant sevřu ještě pevněji, až mi sbělaly klouby na rukou a zůstanu zticha. Neřeknu ani hlásku, ani nedám najevo žádné city. Prostě nic. Snažím se tvářit soustředěně, ale v mé mysli to tak rozhodně nevypadá.

Zastavím před obrovským domem, ale zůstanu sedět a Natally taky. „Tinusi, odpověz mi. Prosím" položila mi ruku na rameno. Pod tím dotekem se mi do těla uvolnilo nemalé množství elektřiny. Ztěžka jsem vydechl. „B-bylo mi špatně" byla první věc kterou jsem vymyslel.

„Řekni mi to do očí" odepla si pás a poposedla si tak aby na mě lépe viděla. Musela tušit že jí lžu. Jinak by to nechala být. Na prázdno jsem polkl a otočil se k ní čelem. Myslel jsem si že to dokážu. Že budu silný. Ale ty její oči mě přesvědčily o opaku. Nedokážu jí lhát do očí. Do těch nejnádhernějších očí na světě.  Hlavně ne teď.

„Přivaž se" poručil jsem ji a rukou začal hledat zapalování. Nechápavě se na mě dívala s touhou v očích abych ji odpověděl. Neodpověděl  jsem, místo toho jsem nastartoval auto a vyjel rovnou ulící až k mému domu.

Ahoj♡

Po dlouuuuuhé době nová kapitola. Nebyl nějak čas ji vydat a proto vyšla až teď. Ale mám jich docela dost předepsaných takže budou vycházet častěji. A možná ji do příštího týdne ukončím. Ale nic neslibuju

Tak snad se aspoň trochu líbila♡