Double twins [Marcus & Martinus]✓

6. Nenávist

NATALLY

No a pak se vozík rozjel dolů z kopce. Podívala jsem se před sebe. Jeli jsme šílenou rychlostí dolů a mířili do cílové stanice. Ani jsem nevnímal že jedeme tak rychle. Spíše jsem přemýšlela o tom co se stalo tam nahoře. No spíše nestalo. Když jsme dojeli do stanice co nejrychleji jsem vystoupila z vozíku a zamířila k východu. Nechtěla jsem se bavit s Tinusem. Hlavně ne teď když jsme se skoro.... Ani to nemůžu vyslovit....Políbili...
„Natally. Počkej" křikl za mnou ale já neměla v plánu se zastavit. Ale vždy bude silnější a tak mě doběhl a zastavil. Otočil si mě čelem k sobě a snažil se najít můj pohled. Záměrně jsem se vyhýbala jeho očím. „No..ehmm..zapomeň na to co se nahoře stalo. Teda spíše nestalo" promluvil po chvilce ticha. Docela mě to i zamrzelo. Já jsem na to nechtěla zapomenout. Líbilo se mi to. Ale co to plácám. „J-jo jasně. Zapomeneme na to" přikývla jsem. Co jiného bych mu na to taky měla říct. „Tak já už půjdu" rozloučila jsem se s ním protože říkal že má ještě něco domluveného s kamarády. Vydala jsem se pryč ze zábavního parku a zamířila k zastávce. Podívala jsem se kdy mi to jede. A když jsem zjistila že mi právě autobus ujel a další jede až za dvě hodiny šla jsem domů pěšky. Alespoň se projdu a urovnám si všechno v hlavě. Je toho na mě nějak moc. Jediná smůla co mě potkala byla ta že jsem si nevzala sluchátka. A tak jsem šla celou cestu domů v tichosti.

***

Asi po hodině neustálého chození jsem došla domů. S únavou jsem se rozvalila na gauči a na chvíli zavřela oči. Opět se mé myšlenky stočily k tomu co se mohlo stát na té horské dráze. Byla jsem z toho zmatená. Klidně bych tak mohla přemýšlet i dny ale to by mě nesměl někdo vyrušit. Byla to sestra s Marcusem. Zase on. Zase ta bolest kterou prožívám pokaždé co ho vidím. Rychle jsem zamrkala abych zahnala slzy které mi opět vstoupily do očí. Asi si mě nevšimli protože došli do kuchyně kde se začali vášnivě líbat. Dělalo se mi z toho zle. V stala jsem z gauče a co nejtišeji vyšla schody do patra. Zalezla jsem do pokoje a svalila se do postele. Koukala jsem na bílý strop. Taky vás tak někdy fascinuje? Mě docela často.
Ze zdola bylo slyšet hihňání a plno další nechutných zvuků. Jak jsem ráno říkala že mi chybí sestřina smích tak teď to je úplný opak. Nejraději bych si uřízla obě uši než abych tohle musela poslouchat. Dupot po schodech a následné prásknutí dveří mi naznačilo že jsou v pokoji. Přesně vím co tam budou dělat a slyšet to rozhodně nemusím. Šla jsem do koupelny a dala si horkou sprchu. Když jsem z ní vylezla cítila jsem se o dost líp. Zabalila jsem se do ručníku a vešla do pokoje. Oblékla jsem si věci na spaní a lehla do postele. Už jsem usínala ale to by mě nesměl probudit hlasitý vzdych mé sestry. Vzala jsem polštář a přiložila si ho k hlavě. „Proč já?".....

****

Ráno jsem se probudila hrozně nevyspalá. Měla jsem obrovské kruhy pod očima. A to jen díky dvoum lidem. Marcusovi a Car. Celou noc se smáli tak nahlas že by to probudilo i mrtvého. No a samozřejmě že já jsem nemohla usnout. A až někdy nad ránem jsem konečně usla. Vyhrabala jsem se z postele a šla dolů do kuchyně. Nikdo tam nebyl. Tak ono je asi půl sedmé a sestra v stává až okolo sedmé. Vzala jsem si jogurt a sedla si ke stolu. Koukala jsem při tom z okna. Vypadalo že je teplo. Tak aby nebylo když je začátek léta. Začala jsem přemýšlet co bych mohla přes léto dělat. Žádné kamarádky nemám. Teda až na Tinuse. Ale po tom včerejšku nevím jak to mezi náma bude. Mezitím co jsem přemýšlela o létu jsem snědla jogurt. Kelímek jsem vyhodila do koše a šla do pokoje. Udělala jsem takovou tu základní hygienu a oblékla si oblečení. Zavřela jsem dveře od pokoje a seběhla schody dolů. Už jsem se natahovala po klice ale někdo mě zastavil. „Počkej" promluvil mě až moc dobře známý hlas. Nechtěla jsem se otočit. Bála jsem se ho. Ale přece jsem se jen otočila čelem k němu. Nervózně přešlapoval z jedné nohy na druhou. Pozvedla jsem obočí. „Jo...no....chci se ti omluvit.....byl jsem vytočený a nevěděl jsem co jsem dělal....promiň" koukala jsem na něj jak na zjevení. On se mi vážně omluvil?! Co to kurva je?!. Netušila jsem co na to říct. „T-to je dobrý" dostala jsem ze sebe srozumitelnou větu. Trochu se pousmál a odešel. Zaraženě jsem se za ním dívala. Vím že to nebylo jen tak. Něco za tím bude. Ale nechala jsem to být. Teď už vím jaký je. Zatřepala jsem hlavou a konečně vyšla ven z domu.