Double twins [Marcus & Martinus]✓

22. Vysloveno

NATALLY

Zastavili jsme před Tinusovýn domem. Něco mi tají. Ale co. A proč mi to sakra nemohl říct už v autě?! Proč musel jezdit sem. Jako ne že bych to tu neměla ráda, ale už jsem si chtěla lehnout po tak dlouhé cestě.

Silným trhnutím otevřel dveře, až je máme vylomil z pantů. Já je taky otevřela, ale s mnohem menším silou. Tinus začal dělat první kroky k jeho domu a já za ním jako poslušný pejsek cupitala, až ke dveřím.

„Co se děje" pospíchala jsem za ním, protože ty jeho kroky musely měřit tak dva metry. Neodpověděl. Naopak ještě zrychlil. Ani ne za sekundu už stál u dveří a upřeně hleděl na jejich zlatou kliku. Vypadal, že nad něčím silně přemýšlí.

„Sakra Tinusi! Proč mi to nechceš říct" trhla jsem jeho ramenem tak silně, že v jeho očích byla viděl malá kapka bolesti. S omluvným výrazem jsem pustila jeho rameno a čekala jestli něco řekne.

„Pojď dovnitř" šeptl s vyschlým krkem, tahající za kliku dveří. Doma nikdo nebyl. Všude bylo ticho a klid. Oba jsme si vyzuli boty, já zůstala stát v předsíni, ale Tinus se svezl na pohovku a hlavu schoval do dlaní. Vypadal opravdu zdrceně. A ne jen to. Potichu jsem přešla místnost a sedla si vedle něj. Dlaň jsem mu položila na záda a začala ho po nich hladit.

Chvilku trvalo než na mě upřel ty svá čokoládová kukadla, ale dočkala jsem se. Ty typické jiskřičky, co v nich plápolají, jim chyběly. Byly plné obav a lásky. Odvrátil pohled a promluvil.
„Je čas abys znala pravdu"

Nechápala jsem kam tím míří. „Pravdu?" zopakovala jsem po něm část jeho věty a on jenom němě přikývl. V hlavě mi začaly pobíhat myšlenky typu: Není nemocný? Nezamiloval se? Už se se mnou nechce kamarádit?

„T-tak povídej" vyzvala jsem ho hned jak mi došly nápady co by mi chtěl za pravdu říct. Bez jakéhokoliv slova se zvedl a odešel k oknu. Chvíli se z něho díval, a asi hledal ztracenou odvahu. Až ji konečně našel.

„Natally. Hned od našeho prvního setkání jsem tušil, že jsi něčím výjimečná. Ne jenom svým vzhledem a chováním, ale taky tvou objetavostí pro ostatní. Pokaždé když jsem tě viděl se usmívat, jsi mi rozzářila den. Chtěl jsem s tebou trávit co nejvíc času a mít tě pořád u sebe. Mít pocit, že jsi v pořádku a nic se ti nestane. Chránit tě před vším co by ti mohlo nějak ublížit" odmlčel se, ale jen na chvíli. „A pak mě napadl ten camp. Teď vím, že jsme tam jezdit neměli, ale stalo se. A za to se ti chci omluvit. Neměl jsem tě vystavovat takovému nebezpečí. Nikdy si to neodpustím. Jen ten pocit, že tě mohl znásilnit. Nebo ti něco udělat. Bože" vjel si prsty do vlasů a začal za ně tahat.

Zvedla jsem se z gauče a došla až k němu. Neváhala jsem ani vteřinu a přitáhla si ho do medvědího objetí. „Ty za to nemůže" začala jsem ho hladit po zádech a utěšovat. Dokonce celou místnost začaly naplňovat i jeho tiché vzlyky. „Neplač, za nic nemůžeš" ujišťovala jsem ho. Společně jsme dopajdali až ke gauči, na který jsme si ve vzájemném objetí sedli. „Tinusi, pokračuj jestli chceš"

Přerývaně se nadechl a začal pokračovat. „T-tam ses seznámila s Kevinem. Začala ses s ním bavit víc než se mnou. Trápilo mě to, ale když jsem viděl jak  jsi s ním šťastná, snažil jsem se to překousnout. Ale  nešlo to. Stali se z vás dobří kamarádi, no a...." zadrhl se. Opět jsem ho začala hladit po zádech, a tím mu dodávala potřebnou odvahu.

„Prostě když jsem vás viděl spolu, něco se ve mě pohnulo. Něco jako žárlivost. A..a prostě jsem se do tebe zamiloval" vykřikl najednou jako by ho to štvalo a vyskočil na nohy. Já na něj zůstala hledět s otevřenou pusou. Jako on, že se do mě zamiloval?! Co?!