Double twins [Marcus & Martinus]✓

1. Vzkaz

Nemilovaná. Nechtěná. Nezajímavá. Odstrčená. Ošklivá. A hlavně jak všichni říkají šprtka. Tyto slova zcela popisují jednu jedinou osobu. Mě.....

Jsme dvě. Natally a Carter. Carter a Natally. Dříve nerozlučné sestry. Teď?! Jedna nechtěná a druhá populární.

*

Jdu školní chodbou ke své skříňce, která se zdá tak nesmírně daleko. Celou cestu o mě nikdo nezavadí ani pohledem na tož aby na mě promluvil nějaké hezké slovo. Většinou slyším jenom samé nadávky, jaká jsem hnusná, k ničemu a tak.

Konečně. Jsem tady. Otevřela jsem skříňku a vytáhla si učebnice na další hodinu. Ještě než jsem se otočila a šla do třídy jsem zahlédla Carter jak se líbá s nějakým klukem. Jenom jsem si povzdechla a otočila se abych na to nemusela koukat....

***

„Jsem domááá" rozezněl se místností hlas mé sestry. „Hele dneska sem přijdou nějací kluci takže jestli se nechceš strapnit tak nevylézej z pokoje" mrkla na mě a já si povzdechla. Takhle mi dává najevo že jsem k ničemu a že bych ji mohla udělat ostudu. Zvedla jsem se a šla za svými kamarády do pokoje... „Jenom vy jste mi tu zbyli" vytáhla jsem jednu knížku z poličky a začala s ní mluvit?! Jsem zralá do cvokárny.

Otevřela jsem ji a začala číst písmenko po písmenku....Slabiku po slabice.... Slovo po slově.... Řádek po řádku... Stránku po stránce.... Kapitolu po kapitole....Až nastal konec. Jednou tak nastane i konec nás....

Z mého zajímavého přemýšlení o smrti mě vyrušil zvuk zvonku. Ani jsem se neobtěžovala sejít schody, protože mi bylo jasné že to jsou ti kluci. A podle toho co mi řekla sestra se mi ani dolů nechce. Vzala jsem další knížku a začala číst. Slovo po slově..........

***

Už je něco okolo sedmé večer a oni pořád sedí v obýváku a o něčem se baví. Dostala jsem hlad asi tak před dvěma hodinami, ale nechtěla jsem je rušit a taky doufala že brzo odejdou. No tak to se nestalo.

Nakonec jsem se odhodlala a sešla schody dolů do obýváku. Seděli na gauči a pozorovali obrazovku televize na které právě běžel nějaký film. Prošla jsem okolo nich a vydala se do kuchyně. Z ledničky jsem si vzala jogurt a nalila džus. Otočila jsem se a chtěla se vrátit do svého pokoje, ale za mnou někdo stál?! Obsah celého jogurtu teď byl na tričku nějakého kluka.
„P-promiň, já nechtěla" podívala jsem se do těch jeho dokonalých očí. Byly tak temné a tajemné. „Nic se neděje. Moje chyba" vzal si utěrku a začal si jogurt z trička pomalu utírat.

Rychle jsem se vrátila do pokoje a spadla do postele. Pořád jsem viděla ty jeho oči. Oči které mě přitahovaly. Zatřásla jsem hlavou a vyhoupla se do sedu. „Musíš se vzpamatovat" napomenula jsem se a sedla si na židli u stolu. Vytáhla papír a nějaké tužky. Začal jsem tvořit svoje "mistrovské" dílo.

Najednou se ozvalo klepání na dveře. Nechápala jsem kdo by to mohl být. Jediný kdo mě napadl byla sestra. „Dale" nejistě jsem se otočila a když jsem viděla kdo vešel do mého pokoje stuhla jsem. „Ahoj. Co děláš?" Zeptal se. „No jen tak si čmárám" mykla jsem rameny a usmála jsem se. „Aha, jo jinak jsem Martinus. Ten na kterého si vylila ten jogurt" uchechtl se. „Jo ještě jednou promiň fakt jsem nechtěla" sklopila jsem pohled k zemi. „No však se nic neděje. Každému se něco takového může stát. Jo a moje chyba, neměl jsem stát za tebou" sedl si na mou postel a začal si prohlížet knížku která tam ležela. „ A jak se vlastně jmenuješ?" Zvedl pohled od knížky. „Natally" pousmála jsem se. „Pěkné jméno" mrkl. „Jestě se uvidíme Natally" odešel z pokoje a mě přepadla samota.

Povzdechla jsem si a všechny tužky schovala do šuplíku. Pak jsem si zalezla do koupelny kde jsem si napustila vanu a nechala myšlenkám volnost.

**

Voda pomalu chladla a veškeré ještě před hodinou horké myšlenky s ní. Vylezla jsem z ní a osušila se. Zabalená v ručníku jsem se vydala do pokoje kde na mě čekalo překvapení?!

Na posteli byl papírek. Netušila jsem od koho byl. Vzala jsem ho do ruky a začala číst.

Zítra ve tři v parku ❤

MG

„MG....MG.... Kdo to je?" Chodila jsem po pokoji z jednoho rohu do druhého. Nikoho s takovými iniciály neznám na tož abych s ním někam šla?!

Sedla jsem si na postel a přečetla si ten vzkaz znovu. Tak se se to opakovalo ještě pětkrát. Nikdy jsem nepřišla na to kdo by to mohl být a tak jsem usoudila že se ráno rozhodnu. Přece ráno moudřejší večera. Hlavu jsem si položila na polštář a přehodila přes sebe deku. Ještě chvíli jsem jen tak koukala do blba až mě přepadla únava.