Red Riding Hood (ff - Sterek)

Bylo nebylo...

Bylo nebylo, žil byl jednou jeden chlapec. A ten žil pouze sám se svým tatínkem, protože jim maminku odnesla jedna ošklivá nemoc. Ale nežili si vůbec špatně, měli domek nedaleko lesa a chlapcův tatínek se živil jako místní sheriff. 

V poslední den života chlapcovi maminky od ní dostal červenou čapku. Od toho osudného dne už ho nikdo v ničem jiném neviděl a tak mu začali přezdívat červená karkulka i přes to že to byl chlapec. Ale jemu to nevadilo. 

Jak už to tak bývá chlapec rostl až vyrostl do mladého muže. I když už byl velký pořád nepřestal věřit jedné povídačce, která se vyprávěla po celém městě. Vyprávěl mu ji i tatínek když byl malý.

Povídalo se že v lese žije smečka a ta se dokázala měnit. Byli to z části lidé a z části vlci. Každé dítě ve městě o nich vědělo a tak si nikdy nechodili hrát do lesa ani k němu. Jenom chlapec žijící blízko lesa byl tím příběhem fascinovaný, nikoli vyděšený. Už jako malý se chtěl podívat do lesa na tu podivnou skupinu lidí o které si každý povídal, ale jeho tatínek mu to zakázal. Až do jednoho dne.

Bylo tehdy něco málo k večeru když za chlapcem přišel jeho otec, k němu do pokoje. "Stilesi mohu dál?" Otázal se potom co zaklepal. Chlapec ho vyzval aby vstoupil a mezitím odložil knížku, kterou si četl, na stolek hned vedle postel na které seděl. Vzhlédl a podíval se na otce, který se posadil na postel k němu. Stiles mohl z otcovi tváře vyčíst nervozitu a nerozhodnost. Už to nemohl vydržet a musel se ho zeptat jestli se něco děje, protože od té doby si k němu otec přisedl neřekl ani slovo a to už tam takhle seděli asi deset minut. 

"Ne, nic se neděje. Nebo, možná děje, já nevím" Řekl otec a protřel si unaveně obličej. Stilese jeho odpověď krapet znervóznila. Pohlédl tedy na otce tázavě. "Jde totiž o to že jsem dostal zprávu od tvé babičky, že je nějak nastydlá a jestli by jsme ji tam přišli na pár dní pomoct." 

Stilese tato zpráva potěšila a zároveň dostal i strach o svou babičku. Svoji babičku měl moc rád, ale neviděl se sní tak často jak by si přál, protože bydlela na druhé straně toho velkého lesa na úpatí hory. "To je přece jasné že za ní přijdeme. Ale proč se tváříš tak nervózně? Jestli ti jde o to babičino nachlazení, jsem si jistý že to není nic vážného." Usmál se na otce. 

"Ne, z toho nachlazení velký strach nemám, ale člověk nikdy neví." Pousmál se otec nad uvažováním Stilese. "Ale jde o to, že já nemohu na pár dní odejít a být tam. Musím zůstat tady a pracovat." pronesl smutně Stilesův otec.

"Ale nemůžeme ji tam tak nechat samotnou." Odpověděl chlapec. 

"Já vím a proto jsem se chtěl zeptat jestli by si byl ochotný tam jít sám? Ale musel by si jít přes les a úplně sám a to je ta věc která mi dělá vrásky." Řekl a hlavu si vložil do dlaní.

Stiles o tom chvíli uvažoval. Musel by jít sám skrz celý les v kterém se nacházela ta podivná skupina polovlků. Ale nemohl tak babičku nechat samotnou a taky se do lesa chtěl podívat co byl malý. Takže nebylo nad čím už přemýšlet. "Tati to je v pořádku. Já za babičkou půjdu moc rád i přesto že půjdu sám." Usmál se chlapec povzbudivě na svého otce.

Muž si svého syna prohlédl a přemýšlel. Nakonec pokýval hlavou, na znamení že s tím souhlasí i když z toho nadšený nebyl. 

*****

Druhý den ráno se už Stiles chystal vydat na cestu. Měl sebou košík s bábovkou, vínem a pečeným masem. Nezapomněl si vzít ani svou červenou čapku bez které nikam nechodil. Teď už zbývalo se jenom rozloučit s otcem. Přistoupil k němu a objal ho.

"Buď opatrný a drž se pořád na cestě. Jdi rovnou k babičce a nikde se nezdržuj." Pošeptal chlapci do ucha když se objímali. 

Stiles se nad jeho starostlivostí pousmál. "Neboj se dám na sebe pozor a hned jak dojdu k babičce dám ti vědět. Mám tě rád." Pošeptal otci také, když se od něj pomalu odtahoval. 

Otec i když nerad byl nucen chlapce pustil. "Také tě mám rád, a pozdravuj ode mě babičku. Dobře?" Pohladil Stilese ještě po rameni. 

Chlapec se na něj usmál a kývl hlavou. Pak se otočil a odcházel do lesa, kde nikdy před tím nebyl ale vždy se tam toužil podívat. 

Jeho otec ho vyprovázel pohledem dokud mu z něho nezmizel. Pak si povzdechl a vydal se zpět do domu s velkou starostí o chlapce a jestli dojde v pořádku.