Nepochopená (Teenwolf FF)

XXXIX.

Ačkoli jsem si moc přála pořádně se vyspat, byla to probdělá noc. V každém mém snu se objevila hádka se smečkou a výslech a já pak samu sebe nutila k tomu, abych neusnula.  Nechtěla jsem už jen z toho důvodu, že by se sny zas opakovaly, takže můj spánkový deficit nabral opět nový rozměr. Theo na tom byl úplně opačně. Jakmile večer usnul, spal až do rána. Musím se přiznat, že já osobně jsem byla dost překvapená tím, že ho nevzbudilo ani moje věčné otáčení a vrtění se. Prostě Theo, který vždy překvapuje. 
Z auta jsem vypadla hned, jak se rozednělo. Chtěla jsem se ještě před cestou na policejní stanici projít a zkusit se alespoň podívat, jak to u banky vypadá. Najít nějaký důkaz...

"Včera? Ne děvenko, nikoho jsem tu neviděla." odpověděla mi mile paní z bižuterie, která byla přímo proti bance. Jen jsem si povzdechla. Doufala jsem, že přes ty prosklené stěny alespoň něco mohla vidět. I kdyby jen jediného člověka.
"Ale já tu byla jen do půl desáté, pak se zavíralo. Nevím, jestli ti to k něčemu bude." doplnila a když si všimla nově příchozí osoby, už jsem nebyla středem její pozornosti.
"Zkus to v pekárně. Tam bývají do jedenácti." řekla nakonec a odešla za brunetkou prohlížející si drahé šperky. Slušně jsem se rozloučila a vyšla z obchodu. Do pekárny se mi dvakrát moc nechtělo... Jediní lidé, se kterými jsem tam byla relativně schopná vyjít bývali brigádníci. Teda jen ti pracující méně než týden. Pak už všem docházelo, že hlídání rohlíků a příjmání objednávek není zas taková sranda.
V kapse mi zazvonil telefon a já ho rychle vyndala, protože strach, že by se mohlo jednat o šerifa, byl veliký. Theo...
"Ano?" řekla jsem do telefonu a z druhého konce se ozvalo oddechnutí.
"Můžeš mi říct, kam jsi zase zmizela Popelko? Tohle není poprvé, co se budím bez tebe a mám takovej pocit, že tohle bývá holčičí výhrada." vyčetl mi a já se pousmála. "Tak promiň. Já to zlepšim." omluvila jsem se s úsměvem a obrátila se na pekárnu. Chce se mi tam vůbec jít?
"Tak to zlepšuj hodně rychle, protože nevím, jak dlouho jsi pryč, ale za půl hodiny musíme být na stanici. Vlastně ani nevím kde jsi, sakra holka, tohle není fér. Kam jsi šla?" zeptal se starostlivě.
"K bance."
"No jasně, my tam včera měli zabíjet a ty tam dneska jdeš. Opravdu mě nepřestáváš udivovat. Tess buď tak hodná a přestaň se tam kolem motat. Šerif v tom bude hledat skrývání stop a my si pak užijeme motání kolem soudů až až."
"Neříkal jsi snad, že to bude v pohodě?" pronesla jsem vyčítavě a na druhém konci se ozval smích.
"Jo, já vím. A taky bude. Za pár minut jsem pro tebe, pojedeme tam, řekneme pravdu a pak pojedeme domů."

Každého nás poslali jinam. Theo se musel vyzpovídat z cely Parishovi a já byla v šerifově kanceláři. Vysvětlením nám bylo; ''Aby jste si neradili.'' No nejspíše všem tak nějak unikalo, že jsme se slyšeli. A to poměrně zřetelně.
"Posaď se Tess." vybídl mě šerif a já si sedla proti němu. Byl to nepříjemný pocit sedět v místnosti plné kamer a odposlouchávacích zařízení, jenže představa, že by mě zavřeli do cely jako Thea byla mnohem horší. Ostatně ten to taky dával dost hlasitě najevo. "Nebudu to říkat za mřížemi. Jsem u výslechu, nejsem zatčenej!" láteřil a bylo slyšet úderu do mříží. Měl by se uklidnit...
"Takže, kde začít..." odkašlal si Stilinski. Přestala jsem vnímat Thea a snažila se co nejrychleji reagovat na výslech. Moje srdce v minutách ticha bylo jako splašené.
"Kde jste byli v době incidentu?" zeptal se povýšeně a složil si ruce na stůl. Zhluboka jsem se nadechla, abych byla alespoň trochu klidná.
"Nahoře v jednom z pokojů u Martinů. Na párty bylo příliš rušno a my chtěli někam do klidu."
"Prej do klidu..." zaslechla jsem celní zamumlání. Parish Theovi stále nevěnoval pozornost a ten tiše komentoval moji výpověď. Ignorovala jsem ho...
"A jak vysvětlíte, že Vás někdo udal za pokus o vraždu?"
"Mohlo dojít k omylu. Bylo kolem jedenáté, byla tma a člověk se může lehce ztratit v tom, koho vlastně viděl." objasnila jsem situaci. Stilinski měl na sobě pořád jeho kamenný výraz a jen se na cosi podíval do papírů. "Tady vidím, že nemáte svědky ani důkazy. Jak to chcete potvrdit?" Pak se mi podíval do očí a mně došla slova. Určitě musel vidět, že mi došla slova.
"To je dobrý, buď v klidu. Řekni, že stejně tak nejsou důkazy pro udání." ozval se Theo a já byla vděčná za jeho pohotovost.
"Stejně tak nemáte důkazy o tom, že jsme to udělali šerife."

"Nezatkneme Vás, protože se tu za Vás byl přimluvit Scott. Ale oba budete v podmínce. Sakra přísný podmínce. Jedna potyčka, přidá se to k tomu a jdete si sednout. Oba." zdůraznil Stilinski a my se na sebe podívali. "Tohle ne." řekl Theo a stoupl si. "Nic jsme neudělali a nebudeme ani v podmínce. Máte minimum důkazů pro usvědčení a stejně to děláte. Kdyby tu byl soudní znalec tak-"
"Tak byste si šli sednout natvrdo chlapče. Buďte rádi, že alespoň ta podmínka. Nebo jste snad proti?" Theo chtěl udělat krok v před a odporovat, ale já ho chytila za ruku, což ho zastavilo. Nechtěla jsem další konflikty s policií. Výslech byl dost dlouhý na to, abych tu chtěla strávit další půlhodinu.
"Dobře. Prohlášení podepíšete a budete moci jít. Ale oba Vás varuju; ŽÁDNÝ konflikty." zdůraznil a Theo si hlasitě odfrkl. Hlasitě protestantsky.
"Alespoň budeme moci jít domů." řekla jsem optimisticky a podívala se na Thea. Jen přikývl a otočil se na Parishe. S ničím nesouhlasil, ale neměl na výběr. Buď vazba, nebo podmínka...

Je to kratší, ale záživnější. ❤ Zítra Vánoční speciální výroční. ❤😂
Pac a pusu sluníčka. ❤