Nepochopená (Teenwolf FF)

XLIII.

"Zjistil můj Whatson něco jiného, než je chiméra na baterky?" mrkla jsem na Thea a čekala, až se od televize uráčí přijít zpět ke mně. Pořád se mu něco nezdálo, takže místo pohodového sledování filmu společně pod jednou dekou jsem seděla na gauči sama a čekala, až přestane studovat, z jakého důvodu šel zvuk s šumem. Mně tenhle problém vůbec nevadil, zato on se mohl zbláznit.
"Krom toho, že jsem na baterky taky neumím zabezpečovat dům. Čekala bys, že když někde nebydlíš déle jak tři týdny, měla bys to zabezpečit stejně jako obchod, aby nedošlo ke krádeži?" zamumlal stále sledujíc obrazovku a o kus odstoupil.
"Už je to dobrý, pojď si sednout." zaškemrala jsem směrem k němu. Jen se na mne na pár vteřin obrátil a poté zas měla všechnu pozornost ta pekelná věc, kvůli které jsem si musela plácat svoje vlastní tělesné teplo, abych pod dekou neumrzla. Theo sice účty platil, ale jen ty za elektriku a vodu. Plyn se tomu vyhnul obloukem a tak se tu nedalo přitopit.
"Theo." oslovila jsem ho a mírně zvýšila hlas. Začínal mě ten jeho elektrikářský hokus pokus pěkně štvát.
"Theodore!" křikla jsem a získala tak Theovu pozornost.
Konečně se otočil a nechal problém problémem. S úsměvem jsem zvedla kus deky a upřeně sledovala Thea, jak se vrací zpátky. Když si všiml, o co mi jde, pobaveně se usmál.
"Chceš zahřát?" zeptal se během toho, co lezl pod deku. Byla dost malá na to, aby se pod ní vešli dva lidé, takže jsme na sobě byli úplně namáčknutí. Stěžovat jsem si nemohla; ono taky kdo by si stěžoval, když může být tělo na tělo vedle svojí drahé polovičky... Jenže o něco větší přikrývka by nebyla k zahození.
"Jo, přesně to chci. Je tu zima, pane domácí. Měl bystese uráčit koupit alespoň přímotop." odpověděla jsem a položila Theovi hlavu na hruď.
"Máš pocit, že kradu? Stačí, že vraždím, ke krádežím jsem se ještě nedostal." zasmál se a přeladil kanál.
Zrovna začínal nějaký film a tak jsem doufala, že ho alespoň dnes v klidu dokoukáme. Po dlouhé době jsme nespali v autě, takže místo dlouhých večerních konverzací mohlo alespoň jednou přijít něco zábavnějšího.
Najednou mi Theova ruka spočinula na stehně.
"Myslela jsem, že koukáme na film." řekla jsem, plně ignorujíc to, že se jeho ruka začala pomalu posouvat výš a výš.
"Já myslel, že se chceš zahřát." opáčil Theo. Opatně jsem se nadzvedla a otočila hlavu k Theovi. Měl na tváři jeho obvyklý úsměv, za kterým se vždycky skrývalo něco víc. Slavný Raekenův úšklebek.
"Deka stačí, není tu třicet od nulou." pronesla jsem s ledovým klidem. Mezitím, co jsme se nazvájem hypnotozovali pohledy, se Theova ruka dostala až k hýždím. Už jsem to nevydržela a usmála se.
"Já jsem ti nedala svolení, pokud si dobře vzpomínám." ušklíbla jsem se na něj.
"Nikdy jsem žádný nepotřeboval, pokud mi paměť dobře slouží." odvětil s úsměvem na tváři. O něco víc si mě k sobě přitáhl a nadzvedl mě. K tomu, abych si na něj sedla obkročmo, to přímo svádělo. Nejen svádělo, ale Theo se také dost snažil, aby se tak stalo.
Moc dlouho jsem ho netrápila a nohu přes ty jeho přehodila. Rázem jsem byla přesně tam, kde mě chtěl mít.
Slej mě pohledem od shora dolů.
"Už je ti teplo?" nadhodil, když své ruce přemístil na mé boky, přitahujíc si mě blíž k sobě. Váhala jsem, jestli říct ano, nebo ne. Obě odpovědi by díky Theovi totiž měly další možnosti. Další rádoby postupy, které by Theo uplatnil.
"Jak kde." řekla jsem a přiblížila svůj obličej blíž k tomu jeho. Pořád si držel ten jeho vítězný úsměv. Jako by nade mnou vyhrával v pomyslné bitvě.
"Třeba nohy mi úplně mrznou." dodala jsem a ucítila Theovy ruce prokluzující pod tričko, nenápadně se posouvajíc výš a výš.
"To chce nějaký sport." mrkl na mě a pohledem sjel níž. Musela jsem se usmát. Jeho oči se zahleděly zpátky do těch mých. Tenhle jeho pohled, ten uměl jenom. Pro tenhle pohled by každá padla do kolen.
"Mám nápad. Co se dneska jednoduše vykašlat na ty věci kolem a rovnout se na to vrhnout?"
"Cože?" zasmála jsem se překvapeně a oddálila se od jeho obličeje. On se na pár vteřin podíval kamsi vedle a pak zpátky do mých očí, při čemž si skousl spodní ret.
"Vždy připraven." dodal a rukama chytil spodní lem mého trička.
"Skouti by z tebe měli radost." zkonstatovala jsem a pomohla mu sundat mi tričko. Oba jsme se k sobě naklonili a prolnuli v pusu, mezitím co nás Theo obratně otočil tak, že on byl teď ten nahoře.
"V týhle části našeho vztahu jsem stejně ten chytřejší." neodpustil si svojí poznámku.
"Myslíš tu část našeho vztahu, kdy nepřemýšlíš mozkem ale rozkrokem?" opáčila jsem a přesunula se k lemu jeho trička.
"Líp bych to neřekl." usmál se a opět naše rty spojil v jedno. Mezitím co se vedle mě zapíral, pomalu jsem mu vyhrnovala triko, aby si ho mohl sundat. Oběma nám bylo jasné, že tenhle gauč si nejspíš něco zažije.

Zazvonil telefon.
Theo se podrážděně odtáhl a bylo z něj cítil rozhořčení.
"Pokaždý, když to zkusím doma. Všude jinde nic a vsadím boty, že to je Liam. Jako vždycky." pronesl a natáhl se přes opěradlo gauče, aby mohl vzít mobil.
Neznámé číslo... Theo protočil očima a hovor položil. Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Co? Vždyť to ani nemám v kontaktech." přiznal a chystal se mobil vrátit nazpět. Jenže přesně v tu chvíli začal zvonit znovu. Nemohlo to být ani dvacet vteřin.
"To snad není možný." zanadával a obrátil si ho k sobě.
"Tak to zvedni ne?" nadhodila jsem pořád ležíc pod Theem.
"Třeba to bude Parrish." dodala jsem a na Theovi byl vidět značný AHA efekt.
"A já s tím mám dělat co?" dodal a vracel mobil zpátky na stolek. Jeho ruku jsem chytila, vzala mu telefon z ruky a hovor přijímula. Nezbývalo mu, než si ho převzít.
S povzdechnutím mobil vzal, neochotně se zvedl a šel k oknu pro lepší signál.
"Theo? Dovolal jsem se ti? Tady Jordan Parrish."
Můj odhad byl správný. Jordan nejspíš něco našel i za tu chvíli, co stihl od nás dojít na stanici. Sice to bylo něco málo ke dvěma hodinám, ale přikládala jsem to tomu, že byl na stanici sám a měl prostor pro práci.
"Dovolal. Uprostřed nejnevhodnější chvíle, ale dovolal." řekl Theo a opřel se o parapet.
"Vy jste už spali?" zeptal se ho rozvážně Jordan a já doufala, že si Theo odpustí jednu z jeho obvyklích poznámek.
"Chtěli jsme. Spolu. Jenže najednou zavolal aktivista od strážníků." Neodpustil...
"Jo aha. Pardon, to mě mrzí.'
"Mě taky." Sykl Theo a protočil očima. Když už nás nevyrušil Liam, tak Parrish. Evidentně si předávali štafetu.
Od příště vypnuté telefony, zamčené dveře a zabedněný okna...
"Může Tess k telefonu prosím?" zaslechla jsem Jordana. To neznačilo nic dobrého. Theo se na mě podíval znuděným pohledem a podal mi mobil.
"Až mu dojde, že jsi vlkodlak a že to slyšíš, tak uspořádáme oslavu." dodal Theo a odešel pryč z místnosti. Nejspíše mu došlo, že měl následovat soukromý hovor.
S nervozitou jsem se hluboce nadechla.
"Co se stalo?" začala jsem, abych celou tu záležitost urychlila. Jordan na druhém konci si povzdechl.
"Něco jsem našel, ale bylo by lepší, kdybych ti to řekl osobně a o samotě. Můžeš zítra?"
"Osobně a o samotě?" zopakovala jsem, aniž bych mu odpověděla.
Ne, tenhle hovor se mi vůbec nelíbil. A už vůbec ne to, že mi něco chtěl říct v soukromí.
"Je to trochu vážnější, Theo by z toho asi neměl radost. Můžeš tedy?" Vůbec jsem nechápala, o co mu šlo. A čím víc jsem se bála, tím víc jsem to chtěla vědět.
"Jo. Jo, můžu."
"Super. V šest na Zápaďáku?" Ta radost se nedala přeslechnout.
"Není to doufám rande Jordane?" zavtipkovala jsem a naslouchala, co z něj vyleze za moudro.
"Rozhodně ne." přiznal a v pozadí byly slyšet nějaké hlasy. Asi byl stále na stanici a ne sám.
"Dobře. V šest tam budu." řekla jsem a než jsem se stihla rozloučit, Parrish zavěsil.
"Takže zítra si půjčuješ auto hádám?" ozval se Theo z kuchyně. Nasadila jsem ten nejroztomilejší úsměv, který jsem dovedla a doufala, že to zabere. Jen se zasmál a klíčky od auta vzal z linky a dal mi je do kapsy od mikiny.
"A používej ruční brzdu, ať to nedopadne jako s tvým autem."
"Ano, pane." řekla jsem a s tou nejvážnější tváří zasalutovala...

Malé Vánoce? 🤔
No, neříkám, že tu budu přidávat pravidelně, ale zkusím to tu dopsat. 😅
Mějte krásný den a v téhle době hlavně pevné zdraví! ❤