Nepochopená (Teenwolf FF)

XXIII.

"Mohli jste mi alespoň říct, že tu bude zima. Moje tělesná teplota není osmatřicet stupňů." Pronesla Lydie a přitáhla si mikinu blíž k tělu. "Kdybych to věděla, věř mi, že bych ti sem něco vzala." Opáčila jsem a koukala jsem dolů na plac. Plán byl bezvadně promyšlený a Scott si všechno pečlivě naplánoval. Koutkem oka jsem zahlédla někoho přeběhnout podél zdi jedné z budov. Podívala jsem se tím směrem, ale už bylo pozdě; osoba někam zaběhla a schovala se. Mohl to být kdokoliv ze smečky, ale nejpravděpodobnější variantou se stala Hayden, která měla Masonovi a Stilesovi otevřít bránu, aby pak mohli projet. Ti se ale zatím neukázali a ani nikdo z nich neposlal esemesku, jak to s nimi vypadá. "Mám mu zavolat?" Zeptala se Lydie a ukázala na mobilu Stilesovo číslo. Zavrtěla jsem hlavou. "Jestli jde všechno podle plánu, jakože zatím jde, tak jsou teď na cestě sem, s Diabolem v patách." Lydie přikývla a snažila se skrýt fakt, že ona tomu plánu moc nevěřila. Obě jsme se koukaly dolů na plac, ale zatím jsme je nikde neviděly. Scott a ostatní, co šli s ním byli bezvadně ukryti u zadní brány a jediné, co šlo vidět, byli Maliiny vlasy pohupující se ve větru; a to jen, pokud jste se opravdu na to místo soustředili. Hayden a Liam byli u brány vedoucí ke smyčce a oba se schovali pod palety. A pak jsme tu byly já a Lydie; my jsme sice všechno dole viděly, ale pro ty, co byli dole, jsme byly nezahlédnutelné, což nám dalo jistá privilegia.
Lydie přešla na druhou stranu střechy a koukala se do centra Becon Hills. "Slyšíš motorku?" Zeptala se po chvilce, ale pohled měla stále upřený na město. Zkusila jsem se víc zaposlouchat, ale nic jsem neslyšela. "Ne.. Ale jsem teď tak trochu mimo hru víš, takže na mě bych nesázela." Řekla jsem a přešla jsem k ní.  
Pozorovaly jsme město a já se snažila zachytit pohyb motorky, jenže v noci vypadala všechna světla stejně. A pak jsme se obě s trhnutím otočily, když se na druhé straně dole na place ozval zvuk motoru. "Jsou to oni?" Zeptala se Lydie a obě jsme se rozeběhly k druhé straně. Před krajem jsme začaly brzdit a zastavily jsme se o římsu. Sledovaly jsme, jak světla pomalu zhasínají. "Jsou to oni?" Zeptala se Lydie, ale ani já jsem do tmy zrovna dvakrát dobře neviděla. "Nejspíš jo." Řekla jsem a přimhouřila jsem oči, abych se ve tmě orientovala, ale marně. "Au! To byla moje noha ty blbe!" Ozval se velmi známý Stilesům hlas a já i Lydie jsme si oddechly. "Jsou to oni." Zasmála se Lydie a opřela si hlavu o ruce. "Jak dlouho budeme čekat, než se ty mraky odsunou a bude super úplněk?" "Dej tomu čas. Tohle nevím ani já sama." Odpověděla jsem jí a taky jsem si opřela hlavu. Společně jsme se koukali na bránu, který byla otevřená a blikalo na ní malé světýlko, aby bylo poznat, kde končí. "Nejde za nimi..." Zkonstatovala Lydie a rozhlížela se všude kolem. Pak se ozval hluboký, děsivý řev. "Ale jde." Doplnila jsem a obě, ačkoliv jsme nebyly za tmy zespoda vidět, jsme se přikrčily. Podívala jsem se nahoru, ale měsíc byl stále schovaný za mraky. Zatím jsem mohla jen střílet ze zbraně; jinou pomoc ode mne chtít nemohli. Najednou se ozval těžký dusot a vrčení. "Blíží se k bráně." Zašeptala Lydie tak neslyšně, že i já jsem měla problém s tím, abych jí rozumněla...

Po pár minutách se Diabolus prohnal bránou a Cory jí zavřel. Stilesovi i Masonovi se podařilo odjet tak rychle, že Hayden ani Liam nemuseli bojovat a jen zavřeli bránu. "Jaký je teď plán?" Zeptala jsem se a pozorovala jsem Diabola, který stál na místě a rozhlížel se po place. "Chtěli počkat, až se proměníš, že by ti s ním pomohli, ale mraky zakrývají měsíc už půl hodiny, co měl být vidět." "Do háje." Zaklela jsem a podívala se na místo, kde měl být Scott a spol. "Takže teď co?" "Budou muset počkat, až se proměníš, nebo se na něj vrhnou sami." Vyděsilo mě to... Nemohli s ním bojovat, ani kdyby si nabrali sílu z Nemethonu, protože s jeho sílou se nemohli měřit.
"A oni nejspíš zvolili tu druhou variantu..." Pronesla Lydie a šťouchla do mě loktem. Když jsem se na ní podívala, kývla směrem na plac. "To snad nemůže myslet vážně?!" Vykřikla jsem, ale Lydie mi naznačila, ať jsem zticha. Upřeně jsem sledovala Scotta a ostatní, nevyjímaje Hayden a Liama, jak se začínají v kruhu rozprostírat kolem Diabola. "Lydie zakřič, ať vypadnou." Poprosila jsem ji, ale ona zavrtěla hlavou. "Je to Scottův plán, on ví, co dělá." Nevěřícně jsem na ní koukala. Určitě jsem v tu chvíli musela mít oči, jak dva golfové míčky. "On neví, co dělá! Kdyby to věděl, tak proti němu nejde! To já měla bojovat, oni měli být jenom rozptýlení..." Lydie se podívala dolu na smečku a nic neříkala. "Počkáme chvilku, jestli měsíc vyleze." Řekla pak nakonec s klidem a podala mi do ruky pušku. "Kdyžtak střílej." Usmála se a já si stále nebyla jistá, jestli to myslí vážně. Otočila jsem se na Scotta a zbytek. Boj už zřejmě začal a všichni se horlivě snažili hromadným útokem Diabola oslabit. Malia se mu sápala po zádech, Scott mu stál tváří v tvář a ostatní ho tak nějak napadali ze všech stran. Prosebně jsem se zadívala na nebe. Vítr přestal foukat už před nějakou chvílí a mraky se skoro vůbec nepohnuly..

"Už je skoro celej vidět!" Zaradovala se Lydie, když mraky ustupovaly a konečně se začal objevovat úplněk. "Už jen chvilku.." Cítila jsem odhodlání a adrenalin mi proudil v žilách.
"Konečně!" Vypískla Lydie a já se podívala přímo na úplněk. Zkusila jsem si nechat narůst drápy, ale... "Proč se nic neděje?" Zeptala jsem se nachápavě a podívala jsem se na svojí ruku. Zkusila jsem s ní mírně trhnout, jestli se třeba proměna neopozdila, ale ani tak se vůbec nic nestalo. "Řekla, že máme malý problém." Pronesla Lydie a složila si ruce na hrudi.
"Myslíš? Já bych řekla, že ten problém má něco přes dva metry a právě nakopává zadek naší smečce." Možná to byla nevhodná situace, ale Lydie se zasmála. Mě se sice úsměv na tváři neobjevil, ale trochu mi to zvedlo náladu. Zničeho nic si Lydie vzala do ruky pušku, opřela se o zeď a začala mířit. Překvapeně jsem na ní koukala a ač jsem měla nutkání jí okřiknout, neudělala jsem to...
Lydie je chytrá, ví, co dělá... Ví, že to zvládne...
"Au!" Ozval se bolestný výkřik a já se ve vteřině koukla, kdo to byl...

Lydiin pohled:

Tess se pomalu a s kamennou tváří, na které bylo znát zděšení, otočila. "Jo.." Povzdechla si a podívala se mi do očí. "Právě jsi nám postřelila Scotta..."

Božínku💓 Jak jste dokázali na tomhle příběhu vykouzlit 1K přečtení? ❤👌
Děláte mi radost srdíčka.❤