Nepochopená (Teenwolf FF)

XL.

"Podpis prosím celým jménem." řekl formálně Parish a ukázal na řádek v prohlášení policejní stanice. Na papír nás nikdo předtím nenechal nahlédnout, takže mojí prioritou se stalo pořádně si jej pročíst. Položila jsem na jeho roh ruku a chtěla si ho otočit k sobě, jenže Theo byl rychlejší, uchopil ho a strhl k sobě.
"Trochu opatrněji bych prosil." pronesl Parish, ale Theo ho ignoroval. Přistoupila jsem vedle něj a sdílně nahlížela do listu papíru. "Můžeme si to na chvíli půjčit? Než to podepíšeme, tak chceme vědět, co v něm stojí." podívala jsem se prosebně na zástupce šerifa a Parish se ohlédl, jestli je Stilinski někde poblíž. "Budiž. Ale žádný hlouposti vy dva.'' rozhodl a nechal nás si vzít listinu k sobě. Sedli jsme si na příjmací lavičku a četli si v ní. "Pro nedostatek důkazů ve prospěch obžalovaných bylo šetření vyhodnoceno jako trestný čin. Obě osoby příjmají podmíněný trest na dva a půl roku. Zbláznili se?" obrátila jsem se na Thea. Jeho nesouhlasný výraz mluvil za vše; stejně jako já si myslel, že je to přehnané. "Berme to tak, že by mohlo být i hůř. Ostatně být to na mně, tak jsem se s šerifem pohádal o sankcích už předtím." prohlásil a věnoval mi letmý pohled. Cítila jsem se mírně provinile, ale když se za nás chtěl 'být', musela jsem ho zastavit. Jinak by se na stanici na Scottovo přimlouvání vykašlali...
"To je jedno, čti dál.'' pokýval hlavou Theo a natočil papír víc ke mně. Odhodlaně jsem se do listiny opět zahleděla.
"Obžalovaní mají právo na přehodnocení v případě nových důkazů. Stejné právo sdílí i policejní stanice Becon Hills. Tessa Jean a Theodore Raeken budou při dalším podobném incidentu vzati do vazby na dobu neurčitou. Z právních důvodů prosíme o podpisy obžalovaných a všech účastníků policejního jednání." přečetla jsem zbytek věcí z oznámení. Na srdci jsem cítila tíživý pocit. Nevím jistě, jestli křivdu, nebo strach... Každopádně osoba po mé pravici především tu křivdu, protože z Thea táhl vztek. A taky dost viditelně zatínal pěsti. Položila jsem mu ruku na stehno a starostlivě se na něj podívala. Nepodíval se na mě, ale položil svojí ruku na mojí. "Já vím, že bych to měl dávat méně najevo. Ale nemůžu si pomoct, když pro jejich nedostatek důkazů máme my podmínku." odpověděl na nepoloženou otázku. Jen jsem si konejšivě propletla své prsty s jeho.  "Podepíšeme to a vypadneme odsud Theo. A pak budeme žít jako do teď." Kdybych těm slovům věřila, mělo by to větší váhu. Avšak mě samotné bylo jasné, že teď budeme muset být minimálně dvakrát tak opatrní, dvakrát tak obezřetní a minimálně třikrát tak klidní. Což byl Theův velký problém. Já jsem byla schopná to nějak vydržet...

"Tak teď už jen v dobrém." usmál se na mě Parish a založil papír do spisů. Pokývala jsem na rozloučenou a vyšla ze stanice. Theo mě celou dobu držel kolem pasu, jenže když se na námi ozvalo moje jméno, pustil mě a nechal mě se otočit. Za námi se řítil Parish. "Že by další problém?" nadhodila jsem a čekala, až k nám doběhne. "Doufám, že ne." sykl Theo a společně, jsme sledovali zástupce šerifa, jak z běhu přechází v chůzi a míří k nám. Co by mohl chtít? Nic jsme za těch 50 metrů od stanice nestihli udělat... "Chtěl bych si akutně popovídat s Tess, jestli dovolíš Theo." řekl Parish a podíval se na Thea. Já se na něj také obrátila. Theo měl svraštěné obočí a byl nadšený zhruba jako zaměstnavatel při pohledu na výplatní pásky. "Jindy bych protestoval, ale jsem v podmínce, že jo..." řekl jedovatě, rychle zkontrolovat, jestli jsem pořád vedle něj a poté svůj 'nadšený' pohled věnoval Parishovi. Ten zvedl ruce v obraném gestu a mile se usmál. "Já tě nenutím; já tě žádám."
"Však já vím." odsekl Theo, naposled si Parishe prohlédl od shora dolů a obrátil se k odchodu k jeho autu. Jak moc ten rozhovor bude uzavřený mi došlo, když jsem sledovala Parishe, jak čekal, než Theo zmizí za rohem budovy. Pokud šlo někdy do tuhého, tak teď. Jenže i tak se na mě otočil s naprosto mírným výrazem a takovou tou lichotivou radostí v očích.
"Chtěl bych něco vědět o tom pokusu o vraždu."
"My to nebyli. Vždyť mě znáš Jordane." Počkej Tess... Po dlouhé době jsem ho oslovila jeho jménem. Což nebyl dobrý nápad, protože to vyvedlo z míry nejen mě, ale i jeho. Parish na mne zíral dost udiveně. Stejně tak i já na něj. Proboha proč jsi ho tak oslovila?
Ne, že bychom se nikdy neoslovovali jmény, ale už pěkně dlouho jsem mu tak neřekla.
"Tohle jsem od tebe dlouho neslyšel." pronesl, podrbal se za krkem a usmál se. Zdálo se, že začáteční překvapení ho opustilo.
"No jo, je to dlouho." přitakala jsem a nepřestávala se cítit trapně. Tohle je trapas Tess... Zas na druhou stranu, proč? Vždyť co bys nemohla svého bývalého přítele, se kterým ses teď rozhodla nemluvit a raději mu říkat příjmením, oslovit jménem? Jemu to očividně nevadí...
"Co jsem odešel z O'Quake, přesněji." dodal a nepřestával se usmívat. Také jsem se usmála, ale spíš se pořád cítila nervózně. A provinile. Do teď mi předstírání toho, že se neznáme, nedělalo problém a vycházelo to.
Jenže občas ta bublina musí prasknout, že jo...
"To tvoje přehlížení v Becon Hills bylo hrozný Tess. A vlastně mi hrozně chybělo si s tebou normálně promluvit. Bývaly to krásný časy ne?"
"Ale jo..." řekla jsem otráveně. Parish moc rád mluvil o tom, jaké to bylo, když bydlel v našem rodném městě. Respektive o tom, jak jsme se spolu měli dobře... A já neříkám, že neměli... Jen prostě nejsem typ, který má zapotřebí se bavit se svým bývalím o tom, jak skvěle se měli. A už vůbec ne, když současný přítel na mě čekal v autě.
"Co jsi chtěl k tomu udání?" odskočila jsem od tématu 'staré dobré časy' a snažila se ho přinutit, aby to nepřipomínal. Jenže Parish to očividně viděla jinak. "To jsem ještě nevěděl, že jsem další z řad nadpřirozena. Ty vlastně taky ne. Byly to nejlepší roky mého života. Až na ten rozchod samozřejmě...."
"Jordane odešel jsi ty za prací, ne já." zastavila jsem ho, zhluboka se nadechla a složila si ruce na hrudi. "Můžeme se už, prosím, bavit o tom udání?" poprosila jsem ho a nahodila kamenný výraz. Parish chvíli jen beze slov koukal, ale pak se vzpamatoval. "Jo, jasně." zavrtěl hlavou a přišel kousek blíž. Blíž než byla vhodná vzdálenost. Ale jednalo se o něj, takže stačilo drobně ucouvnout, čehož si nevšiml a vše bylo v pohodě.
"Právě proto, že tě znám, tak nevěřím, že bys to udělala." pronesl starostlivě a podíval se mi do očí. Rychle jsem uhnula pohledem.
"Promiň, ale tvoje důvěra nám nijak nepomůže." řekla jsem a zkoušela se na něj odměřeně podívat.
"Chci Vám pomoct s hledáním toho, kdo to na Vás hodil Tess." pronesl a já ztuhla. "Cože?" Ten pohled určitě nebyl odměřený. Bylo to něco mezi veselým a překvapeným. "Chci Vám pomoct." zopakoval a já se neubránila úsměvu.
"Jordane to je super. To je vlastně víc než super! Počkej až se to dozví Theo a-"
"A co kdybychom mu to neříkali?" zastavil mě a já byla překvapená víc než před chvílí. Mnohem víc. A i přes můj velmi zděšeně vypadající výraz se Parish usmíval.
"Asi se budu opakovat, ale cože?" zeptala jsem se, poněkud zmatena jeho jednáním. Že by ho to trápilo, na to nevypadal.
"No on Theo je takovej ráznější a mohl by to někde říct. A šerif Stilinki by neměl radost, že se hrabu v jeho uzavřeném případu."
"Takže budeme spolu chodit hledat stopy, scházet se po tvojí pracovní době a Theovi budu tvrdit co?" zeptala jsem se ho, ale neodpověděl.
"Nezlob se, já osobně si o sobě myslím, že jsem dost inteligentní člověk, ale tohle mi jaksi stále uniká." řekla jsem a podívala se mu přesně do očí. No samozřejmě, teď ti dojdou slova...
"Nesmí se to donést k šerifovi." hájil se dětsky a mírně poklepával nohou.
"Já to chápu. A myslíš, že Theo by řekl něco, co je proti našemu prospěchu?" Parish zavrtěl hlavou. Zase se choval stejně, jako kdysi. Neuměl si stát za svým názorem....

K autu jsem šla co nejrychleji. Chtěla jsem být od stanice a Jordana tak nejdál, jak to jen šlo. Zbýval mi kousek od toho nasednout si a já si libovala v myšlenkách, že si někde v klidu sedneme, když jsem si všimla, že Theo není u auta sám. Tak ten mi tu chyběl...
"Aha a opít mě nebyla část tvého plánu?" řekl podezíravě Stiles a já došla ke dveřím spolujezdce, o které se opíral.
"A druhá je tu taky!" řekl rázně a já protočila oči. "No potež pánbůh." prohodila jsem a čekala, že nás z problému, jako obvykle, zachrání Theo. Ten měl hlavu opřenou o ruku na kapotě Tundry a znuděně poslouchat Stilese. "Ten chlápek z banky je na tom lépe, takže půjde vypovídat. Táta říkal, že by Vás to mohlo i usvědčit."
"Ještě chvíli a půjdu se usvědčit sám." zabručel Theo, jenže odhodlanému vyšetřovateli to nevadilo. Dál nám sděloval to, co věděl, ačkoli velkou většinu toho jsme již znali.
"Dál jsi se prý byla ptát v bižuterii. Ale tam už nikdo nebyl. Vlastně nikde krom banky už nikdo nebyl. Bylo to dobře vypočítaný. Je vidět, že Theo je znalec."
"Bože chraň, ať ho nezabiju a nezařídím nám vězení." schoval si Theo obličej do dlaní, což značilo poslední záchvěv zoufalství. I já už měla Stilese plné zuby a to jsem tu byla chvilku.
"To je vyhrožování." oznámil Stiles s úsměvem.
"Hele buď tak hodnej a nech nás jo? Víš, že mi až tolik nevadíš, tak si to nepokaž." obrátila jsem se na něj já, což ho na chvíli přinutilo zmlknout. Z té chvíle se stali tři minuty, kdy se rozhodl jít na stanici za tátou, takže jsem 'bitvu' vlastně vyhráli. Částečně....

K Theovi domů jsme přijeli po delší době. Zdržel nás jeden z turistů, který se ptal na cestu a protože nepochopil popis, odvezli jsme ho tam, kam potřeboval.
U Thea jsme dost dlouho nebyli. Nechtěl mít s tímhle místem nic společného, ale pravdou bylo, že jsem se v autě už moc dobře nevyspali. Teda snad se chápeme...
Tundra byla sice prostorná, ale když v ní spíte déle jak měsíc, začnete pociťovat, jak moc vám chybí komfortní postel.
"Jestli tu přes ty tři měsíce něco zůstalo, bude to buď nepoživatelný, nebo mrtvý." nadhodil Theo, když za námi zavřel dveře. Všude bylo dost prachu a dům se zdál jako deset let opuštěný. "Když jsme tu byli naposled, bylo to tu živější." řekla jsem a podívala se na vyndaný šuplík, který byl rozbitý a kolem něj se válely spousty papírů. Nepamatovala jsem si, že by tu měli takový nepořádek. Theo šel do kuchyně, aby vyházel staré věci, ale mě něco táhlo k té hromadě papírů. Došla jsem až doprostřed místnosti a přidřepla si k nim. Jeden po druhém jsem je brala do rukou a skládala je. Samé pojištění, pozvánka na školní besídku, účty. Jenže pak jsem se dostala ke složce Theodore Raeken. Ta vypadala víc než neuspořádaně...
Chtěla jsem ji srovnat, jenže když jsem ji otevřela, překvapilo mě, že je z ní odtrháváno. A tím odtrháváno jsem nemyslela stránky, ale kousky stran...
"Theo?" zavolala jsem na něj a četla si ve složce.
U rodného listu chyběl datum narození, rodné číslo a rodiče. Na další straně to pak byla část lékařské zprávy z neznámé nemocnice od neznámého doktora. Na dalších stranách červeně zakroužkované informace z nemocnice, kdy se mu záhadně sama zahojila hluboká rána a prohlášení o zmizení.
"Ano?" řekl Theo když přišel ke mně a také si přidřel.
"To jsi měl vždycky takhle vylepšováno ve svých papírech?" zeptala jsem se a podala mu je. Theo si je prohlédl, povídal se zpátky na papíry kolem a pak si rychle stoupl. "Děje se něco?" optala jsem se, zatímco on horlivě listoval ve složce. Poté se opět podíval na papíry na zemi.
"Někdo se mi hrabal ve věcech." řekl, pustil složku na zem, rozeběhl se nahoru po schodech a zmizel. Stála jsem na místě a nechápala, co se děje. Po chvíli přiběhl zpátky a vzal si složku opět do ruky, načež jí bleskurychle začal celou prohlížet.
"Theo on si o tobě někdo našel informace?" zeptal jsem se, ale on se nezastavil.
"Kdyby jen to. Někdo si je vzal." vyprskl a podíval se na mě. "A nejen je..."
"Co ještě vzal?" zeptala jsem a on znejistěl.
"Všechny moje věci."

Veselé Vánoce lidi! ❤
Nemůžu uvěřit, že dneska je to rok, co tahle kniha existuje. ❤ Chci Vám všem moc poděkovat za podporu. ❤ Bez Vás bych dávno nefungovala.
Takže jako poděkování dneska moje nejdelší kapitola v životě. 😂❤
Snad se líbí. ❤
Miluju Vás! ✋