Nepochopená (Teenwolf FF)

XLI.

"Počkat počkat... Jak jako všechny tvoje věci?" zeptala jsem se nechápavě a sledovala Thea, jak zmateně pobíhá po obýváku a kouká se do všech skříní. "Zmizelo všechno oblečení, co jsem tu nechal. A taky některý věci z pokoje." řekl a zvedl část gauče, kde byl úložný prostor.
"Ten někdo si vzal kompletně všechny věci, který by mě mohly usvědčit. Přes mikinu až po hodinky."
"A tos to tu všechno nechal? Včetně dokladů?" vyčetla jsem mu a on se na mě otočil.
"Všimla sis někdy, že moje auto není nafukovací?" opáčil a definitivně zavřel úložný prostor. Jen jsem si povzdechla; všechna slova tu byla zbytečná. Teď zbývalo se jen modlit, aby na nás někdo nehodil něco dalšího.
"Takže teď jsme vlastně úplně nahraný, že jo? Kvůli tomu, že jsi si nevzal alespoň ty blbý doklady." prohodila jsem a Theo nechápavě zvedl obočí. V jeho obličeji se zrcadlilo dotčení. Dotčení tím, že jsem se teď ze zoufalosti snažila tak trochu hodit vinu na něj...
"Budeme si teď navzájem vyčítat chyby? Protože pokud jde o mě, tak já na tobě žádný nikdy nehledal." řekl nepřestávajíc mě hypnotizovat pohledem a já se cítila provinile. Pomalu jsem vyšla směrem k němu.
"Nechtěla jsem ti nic vyčítat Theo, opravdu. Ale osobní věci jsou základ." vyjasnila jsem situaci a když už jsem byla přímo u něj, pomalu jsem mu položila ruce kolem krku. Theo ty své přesunul na moje boky. Snažit se usmířit po Theovo způsobu? Splněno.
"Až budeme v autě a ty budeš mít připomínky , že TO teda ne, protože je tam málo místa, začnu argumentovat tím, že je tam moc papírů." ušklíbl se a pomalu se ke mně naklonil. Na polibek jsem nemusela čekat dlouho, Theo v tohle směru stejně nikdy moc neotálel. Naše rty se pomalu spojily v jedno a oba jsme dýchali stejný vzduch.
Jean Raeken 1:0

"Ten mi tu chyběl." zkonstatoval Theo, když k nám na parkoviště přijel Jordan. Výměnou za připomínku jsem mu věnovala otrávený pohled.
"No jo, nabídl se, je zástupce šerifa bla bla bla. Tu písničku jsem už slyšel. Dvakrát." prohodil Theo s úsměvem na tváři. Úsměv jsem mu opětovala a obrátila se na Jordana. Vyjímečně neměl policejní odznak, uniformu a ani vážný výraz. Nijak zvlášť se mnou ta představa odpoledne stráveného s bývalým a současným přítelem nehýbala. Jednak jsem si byla jistá, že Jordan nebude před Theem nic zkoušet a druhak jsem si byla víc než jistá, že kdyby to opravdu udělal, Theo by mu důkladně vysvětlil, jak se věci mají.
"Zdravím děcka, tak co, kde to spácháme?" nadhodil Parish, když k nám došel. Veselý úsměv na tváři značil, že Theova přítomnost mu nijak zvlášť nevadí a že dnes ráno nejspíše vykročil pravou nohou z postele.
"Doufám, že mě nezavřeš za blbý kecy, ale ocenil bych, kdyby sis to děcka odpustil." opáčil Theo na pozdrav s viditelně falešným úsměvem. Od mě za to schytal výchovnou loktem do ruky. "Sakra au!" vyprskl a otočil se na mě.
"Přestaň." usmála jsem se, on protočil oči a složil si ruce na hrudi.
"Budu vám hodně překážet?" nadhodil vesele Jordan, jako by tu snad před chvíli Theova poznámka vůbec nebyla. Očividně mu to bylo víc než jedno a svojí dobrou náladu se rozhodl předávat dál. Alespoň někdo není jak kakabus... napadlo mě, když Theo vedle mě protestně zafuněl. Nebyl nadšený ani když jsem mu tu novinu o Jordanovi řekla. Vlastně byl dost proti. Jenže pomoc se nyní hodila, obzvlášť od někoho, kdo měl díky svému povolání přístup snad všude.
"Myslela jsem, tady JSME, že by ses mohl zeptat, proč byl vypnutý kamerový systém, když jsme údajně měli vraždit. Nebo při nejmenším zjistit, kdo ho vyřadil z provozu." začala jsem ostýchavě a Parishovy oči se z Thea přesunuly na mě. Na chvíli se zamyslel a pak rozvážně pokýval hlavou. "To by asi neměl být problém, ale vzhledem k tomu, že mě tam bez odznaku nepustí, budu to muset začít řešit až zítra. Dneska mám celý den volno, Stilinski si dal tu práci a zaučuje nové lidi, takže se Vám dvěma můžu plně věnovat. Zkoušeli jste se zeptat na kamerový systém od Martinů? Funguje snad v každém pokoji a Lydie by k němu měla mít přístup." V tu chvíli jsem na něj vyvalila oči. Nevím, jestli zjištěním, že mají Martinovi kamerový systém, nebo to, že jsem si umědomila, že by ten systém mohl být i pokoji Lydiiné matky.
"Oni mají v každém pokoji kamerový systém?" zeptal se Theo nevěřícně a Jordan přikývl.
"Víceméně. Myslím, že se to netýká jen Lydiina pokoje a koupelny." odpověděl a moje zděšení neopadávalo. "A v pokoji paní Martinové?" naznačil Theo, ale odpovědí mu bylo nesouhlasné zavrtění hlavy.
"Tam obzvlášť musí být. Po tom, co Lydiina mamka zjistila, že existuje nadpřirozeno, má pro svůj pocit bezpečí kamery i u sebe v pokoji. Instaloval je Stiles. No jo vlastně, on k nim má taky přístup, mohl bych to zkusit získat přes něj."
"Proboha ne." složila jsem si hlavu do dlaní a povzdechla si. Theovo nápady fakt stojí za to...
"Stalo se něco?" zeptal se nechápavě Jordan a Theo vedle mě se tiše pousmál. Tady byl pořád viditelný rozdíl mezi námi; zatím co jeho to nijak extra netrápilo, mně jen pomyšlení na to, že by ta noc mohla být zaznamenaná na kamerovém systému přímo děsila. Možná, že kamery Lydie kvůli párty vypnula, ale taky tu stále byla možnost, že bylo všechno nahráno. Úplně všechno...
"Myslíš, že bys ty záznamy získal, bez toho, aniž by ses na ně podíval?" zeptal se duchapřítomně Theo a já už se konečně rozhodla přestat vypadat zoufale jako němec po prohrané válce. Občas by jednoduše neškodilo mít povahu jako Theo.
"Asi mohl, proč?" Parishovo nicnevědění byla polehčující okolnost. Stačil jeden dlouhý Theův pohled a on zvedl ruce nad hlavu, ve znamení ukončené snahy o dozvídání se nových informací. Krize byla zažeznána. Prozatím.
"Tak chcete s něčím pomoct teď? Zatím to vypadá, že všechno leží na mně." zasmál se Jordan a kamarádsky žďuchl do Theo, který kupodivu nezareagoval. Jen stál vedle mě, s rukama založenýma na hrudi, jako klasicky měl na tváři nečitelný výraz a vyměnil si se mnou pohled. Možná už mu začalo docházet, že je dobrých vztahů třeba. Parish stále přešlapoval na místě a pozitivní energie z něj přímo sršela. "Možná zajít do nemocnice za tím úředníkem?" začala jsem nejistě, ale zavrtění hlavy jasně značilo, že k tomuhle nejspíš nedojde.
"Myslel jsem, že jste oba četli, co bylo napsaný na podmínce. Máte zákaz přiblížení na pět metrů. Vážně to chcete riskovat?"
"Rozhodně ne." odpověděl namísto mě Theo. Tahle konverzace nikam nevedla. Hledat stopy nemělo cenu, protože pachy už zmizely a nikdo nic neobvyklého neviděl. Do nemocnice jsme jít nemohli, nebo spíš nesměli a přístup ke kamerám u Lydie i v bance měl jen Jordan.
"Asi sis to volno bral zbytečně, protože nemáme nic, co bychom mohli řešit teď." zkonstatoval Theo a na Parishovi bylo znát, že ho to zamrzelo. Tolik chtěl pomoct, ale...
"Ale máme." Možná mě v tu chvíli osvítilo, ale konečně jsem si vzpomněla na jedinou věc, která se dala zrealizovat teď. Theo vypadal mírně udiveně a Jordan zmateně. Ani jeden neměl ponětí, o čem mluvím, což se v Jordanovo případě dalo pochopit.
"U Thea v domě někdo kradl. Mikiny, hodinky, trička, doklady, všechno. Dá se nějak zjistit, kdo to byl? Nevíme kdy přesně se to stalo, možná už dost dávno, ale třeba by se něco našlo."
"Může se najít takřka cokoliv, byť je to dlouho. Většinou to nebývají takový profíci, aby všechny stopy schovali." Naprosto dokonalá odpověď. Dobrá nálada se mi vrátila, protože ve mně svitla trocha naděje. Už se to konečně nezdálo jako bezvýchodná situace.
"Pojedu první a navedu tě." nadhodil Theo a Jordan přikývl.

"Teda řeknu Vám, tady to vypadá, jako by tu sto let nikdo nežil."
"Jo díky, taky máš moc pěknej dům." pronesl Theo sarkasticky, když jsme všichni vstoupili do domu. Parishovi se muselo nechat, že měl pravdu. Opravdu to tu vypadalo tak....mrtvě. No výrazně lepší, než dům, kde dřív bydlel Derek. Tady alespoň tekla teplá voda a fungovala tu elektřina.
"Nejdřív bych asi zkontroloval okna, něco, čím by se dostal dovnitř." začal Parish a vyndal z kapsy cosi, co připomínalo baterku.
"Světla fungujou, věř mi, nebyl jsem tu jen čtyři měsíce a účty pořád platím." zamumlal Theo. Jordanům úsměv byl sice neustálý, ale teď o něco větší. "To není baterka Theo. Je to snímač na otisky prstů. Prakticky vzato dokáže najít biologické částice kůže a potu, takže by měl být naprosto přesný. Nasvítí je to modře, funguje trochu jako UV lampa."
"Dobře, dobře Sherlocku. Vezmu tě do patra, ukážu ti okna a nechám tě pracovat." zastavil ho Theo v odborném výkladu a vyšel schody nahoru. Musela jsem se usmát. Zatímco Jordan šel spořádaně schod po schodu, Theo je bral po dvou. Na něco se choval jako dospělý, v některých věcech ale zůstával pořád dítě.
Dost jsem se zamyslela nad tím, jestli by nebo na škodu jim uvařit. Nebo alespoň dojít do obchůdku a donést něco k zakousnutí. Určitě budou mít hlad, nějaká maličkost se hodí.
Ani jsem neříkala Theovi, že jdu pryč. Do nejbližšího krámku to bylo pět minut chůze a navíc jsem u sebe měla mobil, takže mi mohl kdykoli zavolat. Věděla jsem, že nejpozději za čtvrt hodinky budu zpátky, nikdy to nezabralo víc času.

Čtvrt hodinky? Ano, to by možná bylo, kdybych tam nepotkala Hayden. Ať se mi ta holka snažila vyhýbat sebevíc, musela jsem si s ní promluvit. Lezlo mi na nervy, jak moc odsuzovala vysvětlení. Jenže když tohle přenesla i na Liama, pohár mojí trpělivosti přetekl.
Zastavila jsem jí, když vybírala pečivo. Sice se tvářila, že mě vidí poprvé a že si mě nevšimla, ale byla to dost špatná lhářka a navíc její rychlé pohledy, kdy kontrolovala, jestli se na ni náhodou nedívám, ty taky nebyly moc nenápadné.
"Můžeš mě, prosím, nechat to vysvětlit?" zeptala jsem se jí, ale ona jem sklopila hlavu zpět ke skořicovým šnekům. Tak takhle teda ne.
"Hayden, žádám tě jako tvoje kamarádka, abys mě vyslechla." Její povzdechnutí mi neuniklo, ale fakt, že se mi konečně podívala do očí a byla ochotná poslouchat, mě těšil.
"Dávám ti deset minut Tess. Deset minut a pak už na mě nebudeš mluvit. Nechci, aby sis to brala osobně, ale já ti prostě nevěřím od doby, co jsi začala hájit Thea. Takže teď ti dávám poslední možnost, jak to vysvětlit, nebo se přiznat. Je mi to celkem jedno, oboje asi vyjde nastejno."

Vydám kapitolu na nový rok? Hahaha, to jsme se pobavili. 😃
Doufám, že tu nějací věrní čtenáři po.. Uf, třech měsících? No sakra 😅
Tak snad jste tu alespoň někdo zůstal. ❤
Přeji Vám všem krásný den. ❤