Nepochopená (Teenwolf FF)

XXV.

"Provedla jsem něco já?" Zeptala jsem se ho bázlivě a trochu jsem u toho tázavě naklonila hlavu. Mohlo se to týkat mě, ale taky nemuselo... A mně spíš přišlo, že to bude ta první varianta.. Takový ten šestý smysl, kdy Vám ten hlas v hlavě dokola opakuje, ať to neděláte.. Ať radši držíte pusu a necháte se užírat svědomím, ale hlavně, ať se nezeptáte. Většina se svých pocitů drží a poslechne to "své já".
Ale pak tu jsou tací jako já.. Ti, kteří i kdyby měli před sebou velký červený nápis NEDĚLEJ TO, tak to stejně udělají. I kdyby jim to říkali davy lidí, tak to stejně přejdou. A možná bych na ty dojmy a pocity měla začít dávat, jestli nechci mít velký problém.. Ale co, já mám problémy pořád.. Čím dál tím víc mě Theovo mlčení utvrzovalo v tom, že jsem měla důvěřovat svému šestému smyslu. Nedočkavě jsem se zhoupla na nohách a snažila jsem mysl trochu odpoutat od téhle situace. Fajn, mysli na něco jiného.. Mobil.. Pravděpodobně jsi ztratila mobil.. A jakožto chudý student si teď budeš moct dovolit akorát Nokii.. Hodně štěstí s facebookem Tess..
"Tys ho vážně neslyšela, že ne?" Promluvil najednou Theo a já se konečně mohla soustředit na situaci. Zavrtěla jsem hlavou a on na mě podíval tím pohledem, jaký mívají rodiče, když promlouvají do duše svým dětem. Takový ten až přehnaně starostlivý a zároveň naštvaný..
"Tess.." Bylo slyšet nepatrné záškuby dechu. Nechtěl to říct.. Nebo ne mě.. Pokusila jsem se k němu udělat krok blíž, abych se trochu zlepšila atmosféra. Jen jsem to ale všechno zhoršila a byla od něj pomalu a jistě cítit agrese. Nechápala jsem to.. Chvíli byl starostlivý, pak mu bylo smutno a teď byl naštvaný.. Byly to rychlé změny nálad, které mi přišli až moc odlišné navzájem. A navíc mi k němu vůbec neseděli.
"Když jsi neposlouchala, tak se rozčílil..
Řekl, že ti je všechno ukradený, že se ani neuráčíš proměnit-." Theo byl sice dobrý lhář, ale emoce skrýt nedokázal. Byla to směs smutku a rozčilení, co z něj bylo cítit. "Řekl, že ti šlo o tvůj krk a proto Diabolus malém zabil Hayden.… Že já můžu za to, že ses neproměnila, protože tě táhnu k té špatné straně... Že všechno je to moje zásluha a proto je ti to stejně ukradený jako mě..." Nechtěla jsem tomu věřit.. Tohle nemohla být Liamova slova.. Tak moc jsem chtěla, aby nebyla..
"Že tě měl nechat umřít, když tě v tom lese našel-." Co? Po tomhle, jako by se zastavil čas. Jako by všechno začalo být zbytečné.. To nemohl říct.. Tohle by nikdy neřekl.. Nemůže to být pravda..
Náhle to byla Theova náruč, kde jsem se ocitla. Objal mne tak silně, až ty slzy nešly udržet a první v nich mi stekla po tváři. "Tohle určitě nechtěl říct, já-." Došla mi slova. Liam pro mě pořád hodně znamenal a i když jsem byla s Theem, jeho jsem nepřestala mít o nic míň ráda. A tahle jeho slova bolela.. Jako kdyby mi někdo vrazil nůž do hrudi... Ta noc, kdy mě našel se mi vryla do paměti jako jedna z nejhezčích vzpomínek na něj... Jenže teď to bylo jinak..
Jestli to tak myslel doopravdy, tak jsem pravděpodobně přišla o jednoho z nejvěrnějších přátel... Z části vlastně víc než přátel.. Přirovnala bych to k tomu, kdyby Vám bratr, kterého milujete a chráníte ho, řekl, že Vás měl nechat umřít.. Že mu nestálo za to Vám zachránit život..
"Je super úplněk a šlo o Hayden.. Scotta kvůli ní málem nevědomky zabil. Nemáš důvod si to brát osobně." Znělo to rozumně, ale rozhodně ne přesvědčivě. Neměl sebemenší právo to říct a co víc, zatahovat do toho Thea. Ten v tom byl tentokrát úplně nevinně a já svým způsobem taky... "On to chtěl říct.. Jen si neuvědomil, před kým." Vyletělo ze mě, aniž bych nad tím příliš přemýšlela. Liam byl blb, protože to řekl a já byla blb proto, že jsem se snažila si to vysvětlit. "Držel bych se přísloví; Ráno moudřejší večera. Začni to řešit až zítra a pak to začnu řešit i já. Teď sem dopadají paprsky super úplňku a já mám celkem problém se držet, abych se za ním nevypravil teď hned a něco mu nezlomil." Objetí povolilo a on mezi námi jedním půlkrokem zpět vytvořil malý prostor. Když jsem zvedla zrak a prohlédla se, byl to zas ten starý Theo; ten z části nepředvídatelný a s perfektním úsměvěm, jaký uměl jen on.
Při pohledu na něj mi koutky vystřelily do úsměvu.. Do úsměvu od srdce, kdy Vás hřeje blažený pocit štěstí, i když byste měli být úplně na dně.. Ten pocit nesmírné opory, kterou v někom máte... Ten pocit je k nezaplacení.. A já ten nepopsatelný pocit právě zažívala...

"Neměla bych tu být. Vždyť tu máš rodiče.." "Technicky v zato to nejsou moji rodiče, takže klid. Chovej se jako já... Dělej jako by nebyli." Frustrovaně jsem protočila očima a následovala Thea dovnitř. Jeho rodiče, i když s ním geneticky neměli nic společného a vlastně ani jeho rodiče nebyli, jsem ještě neměla tu čest poznat. Theo za mnou zavřel a pověsil mi kabát na věšák. "Díky." Prohodila jsem a letmo přelétla chodbu pohledem. Nikde nikdo, i když soudě podle puštěného rádia tu někde někdo určitě byl. "Jdi rovnou nahoru, když budeš dost rychlá, ani si tě nevšimnou." Zašklebil se Theo a zašel do kuchyně, aby vzal něco k jídlu. Byla sice pravda, že jsem chtěla co nejrychleji zmizet, ale na druhou stranu mi to přišlo nefér vůči jeho rodičům. Respektive to, že by měli v domě někoho navíc a nevěděli o tom...
I tak jsem ale přeci jen po chvilce dumání vyběhla schody, zahnula za roh a zůstala stát na místě. Šest různých místností.. A kde mám najít Theův pokoj? Rozhodla jsem se tedy počkat na Thea a sedla jsem si na zem. Raekenovi měli vytápěnou i podlahu a tak bylo relativně příjemné sedět na zemi, protože technicky vzato tu bylo větší teplo než normálně v domě. Pořádně jsem zaposlouchala a snažila jsem se rozluštit, o čem se dole baví, ale to, co jsem postřehla byl spíš šum. Řekla bych, že to s mým sluchem ještě není na dobrý cestě... Mumlala jsem si v hlavě čekajíc, až pro mě přijde Theo. A s jeho rychlostí bylo víc než pravděpodobné, že si opravdu počkám. Minuty ubíhaly a po nějaké době se objevil Theo. "Že ses vůbec vrátil." Pronesla jsem a zvedla jsem se ze země. Když jsem si Thea pořádně prohlédla, zjistila jsem, že nesl muffiny a čokoládu a navíc, podle hluku zespoda, budeme mít pravděpodobně i čaj. "To je večeře?" Ušklíbla jsem se a ukázala jsem na zásobu jídla, které nesl. Theo si povzdechl a podíval se na mě. "Hele, nikdo nevařil. Ty můžeš být ráda, že nám dole zbylo pár pytlíčků čaje a tohle, jinak bychom museli jet nekoupit. No a po tý Stilinkiho vyhlášce pochybuji, že by bylo někde otevřeno." Zkonstatoval s úsměvem a vydal se směrem k nejvzdálenějším dveřím. Rychle jsem se za ním rozeběhla a vytrhla mu čokoládu z ruky. Nechápavě se na mě podíval, já ho však obdařila vřelým úsměvem. "Pouze moje." Zkonstatovala jsem a vítězoslavně se podívala na svůj úlovek.

Jo.. Je to dost strohé... Ale musím si postěžovat. 😒
Tuhle kapitolu píši už po třetí, protože mi ji Wattpad nikdy neuložil a tak jsem měla v historii verzí akorát první větu. Prosím Vás, pokuste se tuhle, pro mě trochu strohou kapitolu, omluvit. Po tolika pokusech už mě to prostě nebavilo tolikrát psát. 😂
Děkuji. ❤