Poslední chvíle

Kapitola 3

,,Já jsem říkala, že nebude dobrý nápad abys šla do školy, ale tady mě nikdo neposlouchá.

,,A k čemu mi bude, když zůstanu doma?"

,,Alespoň se dřív uzdravíš. Doma nemáš žádný nátlak."

,,Neuzdravím."

,,Co jsi to řekla?"

,,Že se nikdy neuzdravím!" Zvýšila jsem hlas.

,,proč to říkáš?"

,,Slyšela jsem doktora, jak vám to šeptal." Máma zmlkla a sklopila pohled.

,,Taky ale řekl, že máš patnáct procent, že se uzdravíš."

,Prosím tě.. vždyť ani pomalu neví,co mi je."

,,Nesmíme ztratit naději." Větší blbost říct nemohla, já jsem ji ztratila už dávno.

,,hm..."

,,Už budu muset jít." Klasika zastaví se tu na pět minut a odejde.

,,Kdy mě pustí?"

,,Měla by jsi tu zůstat."

,,Chci domů."

,,Dobře, zařídím to."

Máma byla pryč asi dvacet minut, asi si mě tu fakt chtějí nechat. Sbalili mi věci, oblékla jsem se a sedla si na postel.

,,Kdy příjde někdo aby mi sundal tu kanilu a všechny ty hadičky?"

,,Nepříde." Jen mi to předělali na přenosný přístroj, dali mámě ještě další dvě kapačky a prášky a mohli jsme jít domů.

,,Prý máš zítra zůstat doma."

,,fajn, do školy půjdu pozítří." ani jsem se s tím vším nemohla vejít do auta, což mě v tu chvíli štvalo nejmíň.

Nesnáším ty příchody z nemocnic,doma je pak ticho a nikdo nemluví a nevtipkuje, všechny filmy, kde někdo umírá mamka přepíná a pouští samé optimistické filmy.

Sestra se na mě nemůže ani podívat a babička je vždycky zavřená v kuchyni a brečí. Akorát všem přidávám starosti.

,,Jdu do pokoje." Táta se začal zvedat, aby mi pomohl s přístroji nahoru.

,,Já to zvládnu." Zase se posadil a já pomaličku šla do pokoje.

Konečně jsem si sedla na postel a mohla se vydýchat.

,,Víš, že tě nesnáším?"

,,ahoj Hyuno."

,,Myslím to vážně."

Podívala jsem se do země, a chtěla říct něco na svou obranu, ale neměla jsem co.

,,Jsi adoptovaná, ale i tak tě mají naši rádi více než mě."

,,To není pravda."

,,Ale je, si chytrá, hezká a máš talent na tanec, zpěv a umíš hrát na několik hudebních nástrojů."

,,Buď klidná, za chvíli to nebudeš muset řešit."

,,Ne to bude ještě horší!"

,,Budeš jedináček, co se ti na tom nelíbí?"

,,Budou po mě chtít, abych byla jako ty! Takže ti radím dej se do kupy!" Pokusila se o úsměv, takže ji nejspíš poslala máma aby mi řekla něco ,,pozitivního"

Musela jsem zavolat jedinému člověku, který mě v životě nepodrazil a tím myslím Darrena.

,,Ahoj Minami."