Poslední chvíle

Kapitola 7

Vstala jsem brzo ráno, abych se v poklidu nachystala. Nerada bych dnes vypadala špatně, takže si musím dát záležet  na vlasech a make upu.

Napadlo mě zavolat Jennie, ale nechci ji otravovat. A jak znám Jennie ještě by mě donutila jít v něčem HODNĚ odvážném. Brr... Při představě, že mám na sobě krátkou sukni, crop top, síťkované sylonky a výrazný make up mě zamrazilo. Já když se rozhodnu se nějak namalovat stačí mi k tomu  řasenka a lesk na rty. Není to tím, že bych se nechtěla namalovat, ale tak z devadesátí procent je to kvůli mé lenosti.

Pak jsem si ale uvědomila, že moje sestra je mistrině v oboru. Šla jsem k jejímu pokoji a chystala se zaklepat, ale bála jsem se že ji vzbudím a bude protivná, proto mě napadlo, že bych mohla "nenápadně" odposlouchávat.
Přiložila jsem ucho ke dveřím a poslouchala, ale nic jsem neslyšela ani šustnutí.
Najednou kolem sebe vidím stín a otočím se.

,,Co tu nacvičuješ?"

Málem mj vyskočilo srdce z hrudi jam jsem se lekla.

,,Noo jaa, ehmm.." nenapadlo mě nic, co bych mohla použít na svou obranu.

Jen kývla rameny a otevřela si dveře od pokoje.

Než stihla zavřít řekla jsem:,, Hyuno?"

,,Co?"

,,Víš, potřebovala bych pomoct." Hyuna se na mě překvapivě podívala. ,,Ty chceš pomoc ode mě?"

Kývla jsem hlavou, ,,Potřebovala bych aby jsi mi udělala make up."

Nevypadala naštvaně spíš nadšeně? Hned mě zatáhla do pokoje. ,,Vždycky jsem čekala, kdy mě o něco takového poprosíš."

Posadila mě na křeslo a vytáhla všechno,  jen může žena mít. Úspěšně jsem poznala: řasenku, rťenku, korektor a pudr, nemusíte mě chválit vím, že jsem génius.

Hyuna lítala sem a tam, pořád něco chtěla doladit a pořád s něčím nebyla spokojená. Když jsem slezla z židle a podívala se do zrcadla, uvědomila jsem si, že to  asi nebyl nejlepší nápad žádat o pomoc sestru.

,,Líbí?"

,,Vypadám..." polkla jsem knedlík,který mi uvízl v krku. ,,Jako štětka."

,,No dovol!"

,,Takhle nemůžu jít na oslavu Yuri."

,,Fájn trochu uberu." Znovu mě posadila a po další hodině jsem konečně vypadala normálně.

,,Děkuji."

,,Nemáš zač, ale jsi nevýrazná."

Furt lepší nevýrazná, než aby mě viděli až z Měsíce. Pokynula jsem hlavou abych ji znovu zdůraznila že děkuji a opustila její pokoj.

Musela jsem si ještě upravit vlasy a nasoukat se do šatů a kvůli make upu, jsem měla málo času.

Vlasy jsem nějak neřešila,rozpustila jsem si je a aby mi nepadaly do oči spletla jsem si na stranách dva malé copánky a vzadu je spojila sponou.

Musela jsem sejít za babičkou, aby mi zapnula šaty. To by ale nesměla spát, nechtěla jsem ji budit a za Hyunou jsem jít taky už nechtěla. Všemožně jsem se kroutila,abych je zapnula.