Poslední chvíle

Kapitola 9

Rychle jsem ze sebe Taeho sundala a posadila se, a přesně takto vzniká trapné ticho. Nikdo nic neříká a oba koukáte někam pryč, jen né na sebe , hrabete se vlasech nebo si mnete ruce o sebe. Jeden z vás možná vydá nějaký zvuk nebo se pokusí něco říct, ale zarazí se hned u první slabiky a tak to pokračuje tak dlouho, dokud jeden z vás nesebere odvahu a něco neřekne. V této chvíli je úplně jedno co. 

,,Asi bych měl jít." Rychle to řekl a vystřelil ze dveří. Tady se neodvážil ani jeden z nás a proto je tu ještě jedna možnost a to útěk, ano musím uznat, že to mu šlo dobře. 

Začala jsem přemýšlet, a né nebolelo mě to. Chtěla jsem si urovnat co, k Taemu cítím, teda pokud tam vůbec něco je. Určitě jsem ho postavila do nepříjemné situace, tím že jsem ho políbila, ale teď mu nemůžu přece říct, že jsem tím chtěla naštvat Hoseoka.  Když jsem nad tím přemýšlela víc a víc začalo mi docházet, že k němu necítím žádný romantický vztah, popsala bych to spíše jako páníček a mazlíček. 

Jednou on pomůže mně a jednou já jemu, mám ho ráda, ale spíše jako blízkého kamaráda. Takže Tae je pro mně něco jako křeček nebo kočka. To mu ale raději říkat nebudu, asi by to nepochopil moc dobře. 

****

Ráno bylo stejné jako každé jiné, babi uvaří čas, který  mi donese Hyuna. Dělá to takhle už skoro dva roky a půl, nikdy to nedělala, ale mám to ráda. Vím, že mě nemá moc ráda, ale ten čaj, který mi donese je pro mě důkaz, že mě má aspoň trochu ráda. 

Dnes mi ho jako vždy donesla a jelikož nejdu do školy, ale zase k lékaři, tak jsem byla zase nervozní a  samozřejmě jsem jako vždy hrozně ,,ráda," že tam strávím celý den a zse se nedozvím nic nového, jen to, že se to zase zhoršuje. 

***

Teď čekám na výsledky z odběru krve a další výsledky. Máma s tátou už  museli někam odejít, asi do práce, takže je tu se mnou jen babička. 

Nesnáším ten pocit, když sedím v čekárně, vidím kolem sebe tolik nemocných lidí a je mi hrozně líto, že jim nemůžu vůbec nijak pomoct. Je to jako bychom čekali a porážku, všichni se tu na sebe usmívají, jen aby zakryli jejich naprosté zoufalství a ztrátu naděje.  Já upřímně naději ztratila v ten den, kdy jsem slyšela doktora, když mluvil s mámou a dal mi max rok a půl pokud bude moje nemoc pokračovat v takovém tempu, paradox je že ani vlastně neví co mi je, ale určili mi, jak dlouho tu budu. 

Nějak mi to pořád nedochází, nejspíš doufám, že se najde nějaká živá voda nebo něco takového. Zvláštní je to, že mi není líto sebe, ale lidí, které tu nechám..Babičku, mámu, tátu, Hynu, Darrena... měla bych mu to co nejdříve říct, nezaslouží si abych mu lhala a vymýšlela si, že je to ze stresu atd.. ale nevím jestli mu to dokážu říct do očí. 

,,Slečna Minami?"

,,Ano." Naráz jsme se s babičkou postavili a šli směrem k doktorovi.

Posadili jsme se do jeho kanceláře a netrpělivě čekali, co nám řekne. 

Flash back 

Děda je více nervozní než já, 

,,Dědo.. zvládnu to, tu píseň jsme trénovali snad stokrát a je to jen soutěž." Uklidňovala jsem dědu, ale on byl pořád jak na jehlách. 

Přišla mě podpořit celá rodina, dokonce i Hyuna dorazila a to bylo jediné, co jsem si přála. Vždy jsem chtěla, aby mě měla Hyuna ráda, ale z nějakého důvodu se mnou sotva promluví.