The Maze Runner: Get Out Or Die Trying ✔️

11.

Mia

,,Pohni!" Dloubl do mě zbraní jeden z Grinchů a já jdu dál. Vysílačka na jejich uniformách něco říkala, já ale nevěděla co.

,,Ano, už jdeme!" řekla žena do vysílačky a já se na ní vysíleně podívala. ,,Chci pauzu, prosím," zašeptala jsem a podlomila se mi kolena. ,,Pane, musíme dát pauzu," oznámil muž a já si oddychla. ,,Pět minut!"
Muž i žena odešli o malý kousek dál. Podívali se na mě, a potom věnovali pozornost něčemu jinému. Bylo mi jedno čemu, chtěla jsem zmizet. Rychle jsem vstala a utíkala pryč.
Oba dva si toho brzo všimli, ale už na mě nestihli vystřelit.
Utíkala jsem jak o život. Kam? To jsem neměla tušení, prostě jsem chtěla pryč.

Všude blikala červená světla a sirény řvaly přes celou chodbu. Nikdo mi však v cestě nebránil.

Otevřela jsem dveře a uviděla děti v mém věku. Všichni byly natlačeni blízko k sobě a strachy bez sebe. Jeden z kluků, brunet, mi byl povědomý, nemohla jsem ho ale nikam zařadit.
Z pravé strany místnosti se vynořili dva muži a mířili přímo na mě.
Zpanikařila jsem. Otočila jsem se a běžela zpět. Uslyšela jsem výstřel a výkřiky a ucítila ohromnou bolest na zádech.
Mé tělo sebou začalo škubat, oči se mi zaplnily slzami a já spadla na zem. ,,Jsi myslíš, že nám utečeš?" Nemohla jsem používat své tělo, ani prsty jsem nepohla. Byl to hrozný pocit.
Muž mě vzal do náručí. Zaregistrovala jsem, že bere do ruky injekční stříkačku. Na krku jsem ucítila štípnutí, oči se mi zavřely a já se propadla do černoty.

××××

Vystřelila jsem do sedu a chytla se za krk. Zrychleně jsem dýchala. Byla jsem úplně mimo. Neměla jsem tušení, kde jsem, takže jsem si nevšimla lidí, okolo sebe.
,,Mio?" Podívala jsem se na blonďáka, hned mu padla do náručí a začala brečet. Z toho, co se mi zdálo. Byly to mé vzpomínky, ale moc hezké nebyly. Spíše děsivé.
,,Ach, tohle už nikdy nedělej!"
,,Víš, jak jsme se o tebe báli?!" Podívala jsem se na všechny a odtáhla se od Newta.
,,Já-já nevím, co se stalo. Prostě to přišlo a já nevěděla jak to zastavit." Podíval jsem se na Chuckyho a vřele se na něho usmála. ,,Díky, že jsi mi zachránil život, čóne."
,,Nemáš zač, ale sem tě donesl Gally." Podívala jsem se na tmavovlalého kluka, který se teď usmíval. ,,Děkuji," zašeptala jsem, Gally jen s úšklebkem kývl.
,,Musíš se jít najíst!" přikázala mi Teresa. S Newtovo pomocí jsem se dostala na nohy, krok jsem však nedokázala udělat. Začala se mi motat hlava. ,,Mio?" Přidržela jsem se Newtovy ruky. Než jsem stačila něco udělat, Newt mě vzal do náruče a nesl dolů.
,,Lepší?" zeptal se u schodů, s úsměvem jsem kývla a opřela si hlavu o jeho rameno.
,,Pozor! Pozor! Pan Newt a paní Mia se berou! Udělejte místo pro novomanželé!" křičeli Thomas, Chuck a Minho. To všechny okolo rozesmálo, a nakonec začali tleskat. Jestli kvůli tomu, co říkali kluci nebo že jsem živá - všichni se na mě s úsměvem koukali - to jsem netušila, ale byla jsem spokojená.
S Newtem jsme se začali smát.

,,Dáme ti napapat!" prohlásil Pánvička a posadil mě ke stolu na lavičku. Přede mnou se objevilo úžasně vypadající jídlo. ,,Ten talíř tu zůstane!" usměje se a já se dám do jídla.
,,Ale no tak, jsi dáma, ne prase!" zasmál se Gally, který k nám zrovna přišel. ,,Kdyf fá mám flad," promluvila jsem s plnou pusou a usmála se. ,,To je jasný, ale snad si za ty tři dny nezapomněla na etiketu!" Zakuckám se, a když polknu, kouknu se na všechny. ,,Cože?!"
Newt se podrbe na zátylku, Thomas se kouká do země, Teresa s Minhem propalují Gallyho pohledem a Chuck se hrabě v jidle.
Položila jsem příbor a jakou dala do dlaní. ,,Ne, to je blbost. Tři dny? Nemohla jsem být mimo tři dny!" Bouchla jsem lehce do stolu. ,,Ale byla," zašeptal Minho a podíval se na mě. ,,Co se ti zdálo?" Ztuhla jsem. Nebyla jsem odhodlána odpovídat. ,,Ne-nechci se o tom bavit."
,,Proč ne? Musíš nám to říct!" trval na svém Gally. ,,Ne, nemusím," zavrčela jsem a dala ruce v pěst. Měla jsem neuvěřitelný vztek. A neřekla bych, že jenom z Gallyho, ze všeho, on to jenom vyvolal.
,,Ale ano, musíš! Tak dělej!"
,,Gally, nech jí!"
,,Jo! Hoď se chládku, takhle nic nevyřešíš!" přidal se k Newtovi Thomas. ,,Musí nám říct, co se dělo v té její hlavě! Máme právo to vědět, zvlášť ty, Newte!" probodl Gally Newta. Ten se naštval ještě víc a chtěl k tomu něco dodat, já ho ale nenechala.
Vstala jsem a bouchla do stolu. Věděla jsem, že se na mě každý kouká. Bylo mi to jedno, jen ať to slyší.
,,Nemusím vám nic říkat, obzvlášť tobě, Gally. Je to moje rozhodnutí, ne vaše! A vážně nechceš vědět, co se mi dělo v hlavě?! Bylo to peklo, jasný?! A vůbec... Neser se do toho!" Podívala jsem se na Gallyho, překročila lavičku a odešla.

Došla jsem do lesa a zastavila se. Vzala kus větve a švihla s ní o strom. Větev se rozpůlila a se šustěním spadla na zem. Vzala jsem další a udělala to samé, poté další a další. Můj vztek to nijak neuklidnilo, spíš ještě znásobilo.
Věděla jsem, že to bude bolet, ale i tak jsem bouchla pěstí do stromu. ,,A!! Sakra!!" zakřičela jsem a zakryla si ruku do druhé.
Bouchla jsem do stromu ještě jednou, ještě a ještě. Pokaždé jsem ruce střídala. Došlo mi, že se můj vztek uklidňuje a ulevila si.
,,Bože!" Hlavu a ruce jsem opřela a strom a zrychleně dýchala. Koukla jsem se na své ruce. Klouby byly celé od krve. Strašně to bolelo a štípalo. Odrazila jsem se od kmene a rozešla se dál do lesa.

Vyšplhala jsem na stejný strom jako minule a udělala si pohodlí.
Přemýšlela jsem o těch vzpomínkách.
Ty děti, ten brunet. Byl to Thomas. A museli tam být i Teresa, Minho a ostatní.
Co mi tam vůbec dělali? Proč jsem se tak moc snažila dostat pryč? Proč jsem byla vyřízená a bez života?
Co se tam dělo?

Před sebou jsem uslyšela šustění. Podívala jsem se tam a uviděla malou, stříbrnou potvoru, která vypadala jako krysa s pavoučími nohami. Na zádech blikalo červené světýlko.
Zamračila jsem se a urvala kus větve. Asi mám novou kamarádku. Větev.
Krysopavouk se pohl mým směrem a vydal písklavý zvuk. ,,Drž tu frasnou hubu!" Rozmáchla jsem se a začala mlátit do té stříbrné věci.

Když jsem se podívala na místo, kde ta věc měla být, nikdo tam nebyl. Povzdychla jsem si a hodila větev na zem. Opřela jsem se o kmen stromu a zavřela oči.

Pořád jsem viděla mé mamky obličej, plný strachu a slz. Tu malou holčičku, která další den zmizela, prožila si to samé. Každý z vás.
Ta skupinka těch dětí, byly vystrašené na kost, jako já. Zažívaly stejné peklo, které si nepamatuji.
Slzy mi tekly proudem. Chtěla jsem vysvětlení. Chtěla jsem vědět, jestli ta maličká a mamka jsou v pořádku. Chtěla jsem, aby ta neustálá bolest přestala.

,,Mio?" Podívala jsem se pod sebe a uviděla Thomase, jak šplhá nahoru.
Utřela jsem si slzy a sedla si tak, abych mu udělala místo.
Thomas se posadil a vzdychl. ,,Ty si teda vybíráš výšky."  Kývla jsem a podívala se na Plac, který byl trochu vidět.
,,Gally to přehnal," zašeptal a oba jsme se na sebe podívali. ,,Jo, ale chtěl vědět, co se stalo. Neříkej, že vy ne." Thomas kývl.
Navlčila jsem si rty a podívala se na zem. ,,Zdálo se ti někdy o... Vrátily se ti vzpomínky?" Thomas polknul a zakroutil hlavou. Poté se na mě podíval a pochopil, kam tím mířím.
,,Tobě se vrátily."
,,Ano, ale jen pár."