The Maze Runner: Get Out Or Die Trying ✔️

25.

Otevřela jsem oči, sedla si a se zaručením si promnula oči.

Další vzpomínka. Tentokrát k něčemu i byla. No, když se zamyslím, tak asi ne.
Sice se mi potvrdilo, že jsem pracovala s Thomasem a Teresou a že se Newtovi něco stalo v Labyrintu, ale pořád jsem byla zmatená z Chucka a těch světlic.
I když ty byly celkem jednoduché. Posílala jsem je pro Newta, který v nich měl útěchu. Nejspíše proto, že věděl, že nebyl sám. A taky, že nebyl. Pouštěla jsem je taky i pro tento důvod a na konci vzpomínky jsem to i řekla. ,,Jsem tu s tebou."
To mi dalo trochu šok. Pokud si Newt opravdu myslel, že mu je někdo posílá za tímto účelem, tak co teď? Ani jednou jsem je tu neviděla a neslyšela. Možná proto byl včera takový divný.

A další věc. Chuck. S Thomasem a Teresou jsme se rozčilovali, že je tam moc brzo a že se plán změnil. Také tam zaznělo to, kdo ten plán změnil. Byl to někdo, koho jsem znala lépe než oni dva a nebyla jsem z toho nadšená.
Otázka je jednoduchá: Kdo to byl?
ZLOSIN celkově, ano, ale tohle bylo mířeno na jednu osobu.

Vstala jsem z postele a odešla ven z pokoje. Počítala jsem s tím, že všichni běžci jsou už v Labyrintu, ale nechápala jsem proč ne já.
Sešla jsem schody a vešla do jídelny, kde docela dost Placerů jedlo snídani.

Thomasi? ozvala jsem se mu a o chvíli později ucítila, že o mně ví.

Jo?
Kde jste?

Teresa nevím, ale já, Minho a Newt jsme s ostatními kápy v místnosti s mapou. Proč?
Ucítila jsem, jak se zamračil, a poté se věnoval něčemu jinému.
,,Mio? Nestůj tam tak a pojď se najíst!" zakřičí na mě Pánvička a já si k němu sednu.
Myslela jsem, že jste v Labyrintu.
Pánvička přede mě položil snídani a já se dala do jídla.
Ne, odmlčel se, Newt řekl, že se tam už ani chodit nemusí. Všechno prý víme, teď je důležité to dát dohromady, zasvětil mě do situace a asi si to ani neuvědomil, ale cítila jsem jeho neklid.
,,Hej! Už to mám hotový. Chceš ještě s něčím pomoc?" Oba jsme se otočili na Chucka, který zrovna přišel. ,,To je všechno. Díky!" Pánvička se usmál a Chuck si sedl vedle mě.

Kdyby něco, dej vědět, řekla jsem Thomasovi.
Jasné, ušklíbl se a přerušil naše spojení.

,,Jak ses vyspala?"
,,Ušlo to," mykla jsem rameny a dojedla poslední kus snídaně.
,,Nechceš pomoct?" zeptala jsem se Pánvičky. Ten se rozhlédl po jídelně a přemýšlel. Placeři už pomalu odcházeli a talíře nechávali na stolech, tak jako vždy.
,,Můžeš mi pomoct uklidit ten zbytek, hm?"
,,Beru," kývla jsem a podívala se na Chucka. Seděl tam jak tělo bez duše a já měla pocit, že za to můžu já. Hlavně z toho, že se mi vrátila další vzpomínka. ,,Co ty? Máš volno?"
,,Jo," zamumlal a podíval se ven. S Pánvičkou jsme se na sebe podívali a on mykl rameny. ,,Děje se něco?"
,,Ne. Co by mělo dít?" Chuck vstal a odešel pryč. ,,Jdu si lehnout, není mi dobře."

***

,,Ne, do Krvárny nejdu. Ani omylem!" zakroutila jsem hlavou. ,,Ale notak! Mia se ničeho bojí!"
,,Nebojím! Jen tam nechci chodit!"
,,A co ti tam na tom vadí?"
,,To, že tam Winston poráží zvířata a ještě si to užívá! Chudáci!" Rozpřáhla jsem ruce a Pánvička se rozesmál. ,,Co?!"
Nechápala jsem ho. Do toho domku nikdy v životě nevlezu. Vidět tam všude mrtvá zvířata, jejich těla a krev... Ne, díky.
,,Líbí se mi, jak se toho bojíš. Vždyť dovnitř nemusíš, stačí zaklepat," usmál se černoch a utíral si slzy. ,,Bože! Fajn! Mám to u tebe!" Ukázala jsem na něho a odešla pryč.

***

Naštvaně jsem už potřetí zaklepala a čekala. Když se dlouho nikdo neozýval, zaklepala jsem znovu a čekala.
Mezitím jsem svůj pohled přesunula do Placu. Placeři měli dneska docela volno a snažili se toho co nejvíce využít. Kdo by ne? Newt je pořád popoháněl, ať něco dělají. Po tom útoku s Rmuty se tu vše muselo opravit a začít zase normálně fungovat. Ne pro všechny to bylo jednoduché.

Podívala jsem se na Newta a Thomase, jak zrovna vyšli z domku od map. Smáli se, až skoro nemohli popadnout dech. Za nimi se objevil Minho a vypadal uraženě.
Jak se jim ho podařilo urazit? To snad ani nejde, ne?
Hraje to. Rozhodně.

,,Přeješ si?" Cukla jsem sebou a podívala se před sebe. Ve dveřích stál Winston. Vlasy měl mastné a rozcuchané, na oblečení měl zástěru celou od krve.
Potěš koště.
Představa, co se tam asi děje mi nahání husí kůži a opravdu hnusné obrázky.

Zamrkala jsem a usmála se. ,,Pánvička mě posílá pro maso na oběd." Klučina se zamyslel a kývl. ,,Jo, někde ho tu mám." Winston vůbec otevřel dveře a ukázal na dovnitř. ,,Chceš se pokochat než to najdu?"
Zamračila jsem se a zakroutila hlavou. ,,Ne, díky. Radši počkám venku." Winston se ušklíbl a zavřel dveře. Pár sekund po tom, jsem slyšela jak se zasmál.

S úsměvem jsem protočila oči a šla si sednout na trávu, kousek dál od Krvárny.

Po chvíli jsem uslyšela, jak na mě Winston volá. Doklusala jsem k němu a převzala si od něho maso na oběd.
Když zase zavřel dveře a uchýlil se ke své krásné práci, s pocitem úlevy, že tam už nemusím být ani o minutu déle, jsem šla zpět do kuchyně za Pánvičkou.