The Maze Runner: Get Out Or Die Trying ✔️

26.

,,Máte něco?" zeptala jsem se a Thomas si sedl vedle mě. Koukali jsme se na Plac, já však svůj pohled mířila jen na bránu do Labyrintu.
Začínalo mi to chybět. I přes to, že to bylo jen pár dnů, tak pocit adrenalinu tady v Placu nebyl. Venku to však bylo opačně a já to svým způsobem milovala a bála se toho zároveň.

,,Něco tam z toho vzniká, ale moc to nedává smysl," vytrhl mě z myšlenek brunet. ,,A co zatím máte?" vyzvídala jsem dál.
Chtěla jsem toho vědět co nejvíc. Teď žádnou pomoc nechtěli a já byla mimo dění. A to mi vadilo, nepopírám.
Thomas si odkašlal a já se na něho podívala. ,,To je to tak tajné?" Thomas zakroutila hlavou. ,,Ne, jen Newt mi řekl, ať ti nic neříkám," mykl rameny jako by se nic nestalo. ,,Cože?!" Vytáhla jsem obočí a Thomas kývl. ,,Nechtěl tě do toho tahat," zašeptal a lehl si na záda.
Ale Newte, vždyť toho vím poměrně dost. Tak proč?

Povzdechla jsem si a lehla si vedle Thomase. ,,Už něco málo máme, ale pořád je toho dost," svěřil se mi brunet. ,,Navrhl jsem, abyste nám šly s Teresou pomoct, ale nikdo až na Minha a malinko Newta nikdo nesouhlasil."
,,Mají pro to důvod," zamumlala jsem a myslela si, že to jenom přehlédne a nebude k tomu nic říkat. Opak byl pravdou: ,,Ale notak! Nemůžete se z toho pořád vinit! Vždyť jste o ničem nevěděly. Jen potřebují někoho, na koho by to svedli a měli aspoň trochu pocit, že se to vyřešilo." Mlčela jsem. Neměla jsem k tomu, co říct. Nikdo nevěděl, že jsme o tom věděly a pořád nás to užírá. Každý den, pořád dokola.

Pozorovala jsem oblohu nad námi a hledala v ní něco. Co? To jsem nevěděla. Nejraději odpovědi na všechno. Důvod, proč tu jsme.

Kousalo mě svědomí z té vzpomínky. Pořád jsem na ni nemohla zapomenout a nevěděla jsem, jestli to někomu říct. Nebylo to ani důležité, ne pro ostatní. Až na Newta...
Newt. Od té noci jsme spolu nemluvili a já se ho na ty světlice musela zeptat, čím dřív, tím líp.

,,Ty, Thomasi?"
,,Hm?"
Nadechla jsem se a zavřela oči. ,,Víš, proč tu je Chuck? Nebo pamatuješ si něco o něm?" Ucítila jsem, jak zvedl. Oči jsem otevřela a podívala se na něho. Koukal dolů a hrál si s prsty. ,,No... Trochu." Rychle jsem si sedla a čekala, co z něj vypadne.
,,Není toho moc," začal, ,,Jediné, co vím, tak to, že jsem se s ním znal ještě před Labyrintem. Bavili jsme se jak bráchové." Thomas se podíval nahoru. Obloha se začala zatahovat až byla úplně tmavě šedá. Celý Plac byl tmavý a zahalen do šera. Takhle zezhora vypadal docela strašidelně.

,,Nic víc nevím. Ale od té doby, co to vím, mám takovou potřebu..." odmlčel se, ale nic neřekl. Jen se na mě podíval. S pochopením jsem kývla a dokončila větu za něho: ,,Chránit ho, protože víš, že jste se znali."
,,Jo," zašeptal. Navlhčila jsem si rty a odkašlala si.
,,Nevíš, kde je Newt?"
,,Nemám páru. Zkus se ale podívat do Dvoru," poradil mi a já se zvedla. ,,Díky."
,,Mio?" Ještě než jsem vlezla na žebřík, jsem se otočila zpět na Thomase. ,,A nebo nic." Mávl a znovu pozoroval Plac.

***

S úsměvem na tváři jsem vešla do Dvoru a rozhlédla se po jídelně, zeptala se Pánvičky, jestli neví, kde Newta můžu najít.
Dala jsem na jeho radu a šla do druhého patra.
Byla jsem celkem nervózní. Nevěděla jsem, jak se ho na to zeptat. Nevěděla jsem ani, jak začít. A bála jsem se jeho reakce.

Vyšla jsem schody a zahnula doprava. Zaklepala jsem na všechny dveře a otevřela. Většina byla prázdná, a když už tam někdo byl, jen jsem se omluvila a šla dál.
Vydala jsem se tedy na druhou stranu. I tady jsem prošla všechny pokoje. Až na jeden.
Věděla jsem, že si šla Teresa odpočinout, a tak jsem chtěla lehce zaklepat. Jenže mě přerušil Chuckův hlas. Byl uvnitř.

,,Nelžu ti. Opravdu o tom věděly."
Okamžitě jsem ztuhla. Hned, co mě napadlo by to, že Chuck mluví o mně a Terese a o tom, co jsme věděly... Dávalo by to smysl.
Druhá věc byla to, že vevnitř Teresa rozhodně nebyla a jediný, koho jsem nemohla najít, byl Newt.

,,Jsi si jistý, Chucku? Proč by o tom věděly a neřekly mi to?"
Sakra. Chuck něco ví a říká to Newtovi. Je to jasné.
Rychle jsem si přehrávala tu strašnou chvíli, od kdy se do Placu dostali Rmuti, až po poslední vzpomínku, kdy jsem ještě věděla o světě.
A v půlce mi to docvaklo... Řekly jsme, že si pro Albyho přišli. Muselo mu tedy dojít, že jsme o tom věděly.
Sakra, sakra, sakra!

,,Znám Miu, Chucku. Ona by mi nelhala," Newtův hlas mě probral zpět do reality. ,,Ne? Jsi si jistý?"
Chuckova slova bolela, i přes to, že neříkal úplně nic hnusného.

,,Ano, jsem. Já jí taky neříkám vše. Někdy je prostě lepší si některé věci nechat pro sebe."
,,Jako třeba to, že věděla o tom, že Alby zemře?"
,,Chucku, každý mohl tušit, že to Alby nepřežije," zašeptal Newt. Naštvaně jsem zavřela oči a zatla pěsti.
Měly jsme to říct, měly jsme to říct.

Bože, Chucku. Co se to s tebou stalo? Proč jdeš proti mně a Terese?

,,Ale ony věděly, že Rmuti přijdou!"
Ticho.
Newt neměl, co říct. A já nevěděla, co dělat. Jen jsem tam tak stála a čekala, co se stane.
Měla jsem jít pryč? Asi ano.
Měla jsem tam vstoupit a dělat, že jsem to slyšela? Vyřešilo by se tím všechno.
Měla jsem tam jít a dělat, že jsem nic neslyšela, že jsem hledala Teresu? To by také šlo.
A co z toho si vybrat?

Potichu jsem si povzdechla a s rozhodnutím odejít, jsem se otočila a mířila ke schodům. Jenže v tu chvíli s dveře od pokoje, kde byl Newt a Chuck, otevřely. Rychle jsem se otočila a uviděla Newta.

Z jeho očí šel poznat zmatek a zlost. Jen tu stál, přímo přede mnou, ani se nepohnul a já nepohnula ani brvou.
,,Co tu chceš?" štěkne po mně. Zamrkám a polknu. ,,Hledala jsem Teresu," vypadlo ze mě. Za Newtem se objevil Chuck, který se taky netvářil nejlíp. Mračil se, ale na mě se ani jednou nepodíval.
,,No, ta tady není," zavrčel Newt a já se na něho podívala. Blonďák okolo mě prošel a já se konečně mohla zhluboka nadechnout.

On mě přivede do hrobu.