The Maze Runner: Get Out Or Die Trying ✔️

20.

Otevřela jsem oči a musela je zase zavřít. Přímo do očí mi mířilo světlo. Otočila jsem hlavu doprava a konečně otevřela oči. Zmateně jsem se rozhlížela po místnosti. Když mi došlo, že nejsem v Placu, vyšvihla jsem se do sedu a rozhlédla se ještě jednou. Nezdálo se mi to. Byla jsem ve světlemodrém pokoji, kde byl jen stůl se židlí, křeslem a postelí, na které jsem seděla. Zamrazilo mě, když mi došlo, že ta postel je nemocniční lůžko přímo ze sálu. Na sobě jsem měla bílé tričko s dlouhým rukávem a šedé tepláky. Když jsem ruce ohla, ucítila jsem, že tam je něco, co by tam mít nemělo. Vyhrnula jsem pravý rukáv a uviděla náplast.
Brali mi krev. Ale proč?
Vstala jsem a pod náporem bolesti si sedla. Neuvěřitelně moc mě začala bolet hlava, jak na spáncích, tak i všude možně. Přiložila jsem si dlaně na spánky. Uslyšela jsem pípání, které každým pípnutím dodávalo na větší hlasitosti. Více jsem přitlačila na dlaně a zavřela oči. Z nesnesitelného pípání to přešlo na bzučení a syčení.

Bzučení a syčení ustalo a já si oddechla.
Mio? ozvalo se někde. Cukla jsem sebou a zmateně se kolem sebe podívala. Nikdo v místnosti nebyl, jen já.
Mio? ozvalo se znova a já si začínala myslet, že se že mě stává úplný blázen.
Proč na mě někdo volá, když tu nikdo není?!
Mio?! Jsi to ty?

Bolest pomalu ustávala a já konečně mohla otevřít oči. V místnosti se mnou opravdu nikdo nebyl, ale ten hlas, dva hlasy se ozývaly pořád dokola.

Mio?
Mio?

Zaměřila jsem se na poznání, kdo na mě mluví a v tu chvíli mi to došlo. Telepatie. Telepaticky na mě mluví Teresa s Thomasem.
Pořádně jsem soustředila na to, abych jim mohla odpovědět.
,,Thomasi?"
,,Tereso?"
Snažila jsem se to prvně říct a až poté přes telepatii.

Zkoušela jsem to mnohokrát, avšak nikdo se neozýval.

Mio? uslyšela jsem Thomasovo hlas. Přestavila jsem si, jak mu něco říkám osobně a poslala mu to.

Mio? Ozvi se, prosím.
Zase nic. Už mě z toho začala zas bolet hlava a já to vzdala. Nemělo smysl do toho nějak tlačit. Muselo se na to jít pomalu. Ale jak? Když jsem úplně někde jinde a ani nevím kde?

Vstala jsem a stoupla si ke dveřím.
,,O můj bože!" Ztuhla jsem a trochu couvla. Venku stála žena z mé minulosti. Ta, které jsem na chvíli utekla a potkala Thomase a zbytek dětí. To znamenalo jediné.
Žena se na mě přísně podívala a odešla. Za ní byly další dveře, jak ty od mého pokoje. Ale to, co mě vyděsilo nejvíc, byl nápis, který byl kousek od dveří.
Nebyl o tom pochyb, byla jsem zpět ve ZLOSINu.

Vyděšeně jsem couvla o par kroků zpátky. Najednou se mi udělalo mdlo. Hlava mě začala bolet a pískání se objevilo znovu. Můj žaludek udělal kotoul a já vyzvracela vše, co jsem doposud jedla.
A zrovna dneska mi večera chutnala.

Všechno se začalo motat, proto jsem se opřela o postel a sedla si na zem.

V mysli jsem si vybavila Thomase s Teresou. ,,Pomoc!" zakřičela jsem nahlas a zároveň se snažila zprávu poslat Terese a Thomasovi.

Najednou vše přestalo, seděla jsem opřená o postel a zírala do bílé podlahy. Slyšela jsem lehké šustění a ucítila divný tvrdý vzduch.
Oči se mi začaly zavírat, ale unavená jsem nebyla. Ten kyslík!

ZLOSIN je dobrý, uslyšela jsem Teresin hlas, oči se mi zavřely úplně a já odpadla.

***

Černá obloha a hvězdy. Ulevilo se mi, když jsem neviděla bílý strop, ale tuto noční nádheru.
Natáhla jsem dlaně a ucítila trávu.
Podívala jsem se na stěnu a slabě uviděla velké šedé zdi porostlé břečťanem. Někde v dálce lehce syčel oheň.
Plac.
Byla jsem zpět.
Okamžitě jsem si vzpomněla, co se dělo a nevěděla, jestli to byl jen sen nebo ne.
Vstala jsem a došla až k sítím. Všichni poklidně spali a já se dostala až k mé síti, vedle které spal Thomas. Takže se mi to zdálo.
Upravila jsem si polštář a všimla si, že mám na sobě bílé triko s dlouhým rukávem. Vyděšeně jsem se podívala na spodek. Šedé tepláky.
,,Ne," zašeptala jsem a rozhlédla se kolem sebe. Nikdo se neprobudil.
Nevšímej si toho. Prostě jdi spát. Vyřeší se to ráno.
Lehla jsem si do sítě a přikryla se dekou. Zavřela jsem oči a po několika nezdaněných pokusech usnout, jsem usla až hodně pozdě v noci.