High school [CZ - Niall Horan]

[02] Hi, I'm Niall

Když jsem se probudila, zjistila jsem, že ležím na lavičce. Rozhlédla jsem se kolem. Všude byly skříňky, ale jiné než ty na chodbě. Nejspíš jsem na lavičce v šatnách. Ale proč tu ležím? A proč mě tak šíleně bolí hlava?

,,Kluci, vzbudila se." uslyšela jsem hlas za sebou. Trhla jsem sebou a otočila se, abych viděla majitele toho hlasu. Vysoký, štíhlý, blonďaté vlasy, modré oči. Pěkné zhrnutí té kreatury, co stála přede mnou. Neříkám, že nebyl hezký.  Byl hezký a hodně. Ale nic pro mě. ,,Tak nám to neříkej a radši se jí omluv."  řekl nějaký černovlasý mladík, který měl v ruce cigaretu. Pak na mě mrkl a odešel. Ještě jsem ho mohla vidět, jak políbil nějakou blondýnu, které jsem si předtím nevšimla. Škoda, byl sexy. Pak vyšli dva další kluci. Zamračila jsem se, když na mě zase jeden mrkl. A odtáhla jsem se, když mě ten druhý pohladil po vlasech.

,,Omluv je. Jsou to pitomci."  klekl si přede mě ten blonďák. ,,Kdo jsi? Jak jsem se sem dostala?" snažila jsem se na všechno vzpomenout. Chytila jsem se za hlavu. Strašně moc mě bolela. ,,Jsi v šatně fotbalistů. A tam *ukázal na chodbu, kde před chvílí stála ta blonýna a ten černovlasý* jsem tě omylem sestřelil míčem do hlavy." uchechtnul se. Zamračila jsem se. ,,Aha. No, to mi ten den pěkně začíná." zamumlala jsem a hledala v kapse svůj mobil. Byl tam. Oddechla jsem si. Ne, opravdu. Bála jsem se, že mi ho některý z nich vzal, nebo, že mi vypadnul a nějaký idiot ho našel. ,,Tak ty jsi ta nová? Ta, co ji vyhodili z té nóbl školy?" zazubil se. ,,Jsem ta nová." přikývla jsem. ,,Jsi hezká." podíval se mi do očí. Sice byl vyšší než já, ale oči měl jako miminko. Taky mám modrý oči, ale nemám je takové jako on. ,,Nech si ty kecy pro nějakou, která o to stojí." odsekla jsem. Vstal a šel ode mě trochu dál. Ze dveří, které tam byly, vyšel nějaký kudrnáč. ,,Ty budeš asi pěkný kvítko, co?" uchechtnul se blonďák znova. ,,To teda jo." uculila jsem se.

,,Jak se jmenuješ?" zkousl si ret ten kudrnáč. Probodla jsem ho pohledem. ,,Co se staráš?" odvětila jsem. Zkoumal mě svýma zelenýma očima. ,,Drzoučká." bouchl do ramene toho modroočka. ,,Ale já bych ráda věděla vaše jména." usmála jsem se. Ať vím, s kým si nesednout při hodině. ,,Ahoj, já jsem Niall." podal ke mně ruku ten blonďák. Přijala jsem ji a snažila se to jméno zapamatovat. ,,Harry." ukázal Niall za sebe na toho kudrnáče. ,,Niall a Harry. Zajímavé jména." provokovala jsem. Nelíbily se mi. Ani trochu.

,,Lizzie?" vylezla ze dveří fialová palice. Můj milovanej bráška. ,,Mikeu." objala jsem ho. Udělala jsem to jen proto, že ti dva vyvalili oči, když vyšel dovnitř. Málem jsem vybuchla smíchy.  ,,Víš o tom, že je to pánská šatna?" uchechtnul se. Nevím, proč mě Niall, Harry nebo někdo z těch dalších dotáhl sem! Mohl mě nechat na zemi. ,,Došlo mi to." přikývla jsem jako hodná holčička. ,,Co se stalo?" zeptal se. ,,Malá nehoda s míčem."  zasmála jsem se. Niall se taky zasmál. Nikdy by mě nanapadlo, že to řeknu, ale hezčí smích jsem v životě neslyšela. Vzpamatuj se Liz! Začínáš měknout holka!

Potom se toho moc neudálo. Matika s Danielle, pak angličtina a nakonec zase chemie. V té jsem musela sedět s kámošem Mikea - Lukem. Nevěděla jsem, že je mladší, vypadá totiž starší, protože je vysoký. Skvěle jsme si popovídali, chemie nás totiž nebaví. Aspoň mě ne.

Když jsem šla ke skříňce, pořvávali na mě nějací blbci. Viděla jsem tam toho černovlasého, Harryho a toho modroočka Nialla. Ten mi nevinně zamával. Nevěděla jsem, jak zareagovat, tak jsem se s protočením očí k němu otočila zády a dělala, že ho nevidím. Ten kluk se mi líbil, to jo. Ale že bych si s ním hned něco začalo, to fakt ne!

,,Čau, prosím tě, co se ti stalo?"  viděla jsem vedle sebe Lukea. Chytla jsem se za hlavu. Připoměl mi, že mě to strašně bolí. ,,Dostala jsem ránu míčem. Od toho blonďáka, co je támhle." ukázala jsem směrem k Niallovi a té bandě, co tam byla s ním. ,,Od Nialla Horana?" uchichtnul se. ,,Au to musela být pecka." tiše se zasmál. ,,To teda byla. A děsná. Nejspíš jsem omdlela, nebo tak něco." uvažovala jsem nahlas. Zase udělal ten svůj úšklebek, který dělal už když se mě ptal na první otázku. ,,Jsi měkota. Myslel jsem, že vydržíš víc." znova se mi vysmíval. Skrčila jsem ruku a silně ho loktem udeřila do hrudi. Vyjekl a chytil se za břicho. Spousta lidí se otočilo na nás. Na tohle jsem si zvykla. ,,Už se mi víckrát nevysmívej, nebo příští rána bude níž." ukázala jsem na něj s naštvaným úšklebkem, pak práskla dvířkama od skříňky a odešla pryč. Ještě jsem se na něj usmála. ,,A to tě bude bolet." oznámila jsem mu, jako by to nevěděl.

,,Dobrá rána, drsňačko." usmála se na mě kudrnatá hlava. Ještě to mi chybělo. Protočila jsem očima, když zvedl ruku na znamení, abychom si plácli. Jednoduchým gestem, které jsem se naučila od táty, jsem mu ji sestřelila k tělu a on zaskučel bolestí. ,,Wow. Netušil jsem, že máš takovou sílu." chytil se za ruku ale nepřestával se usmívat.

Mezitím zazvonilo. Všichni už odešli na své hodiny, což jsem měla v plánu taky. Cestu mi skřížilo Harryho tělo. Menším leknutím jsem ucouvla a narazila do skříňky. Opřel se rukama o dvířka tak, abych mu nemohla utéct. Ten zmetek! ,,Pusť mě." zavrčela jsem. ,,Odmítá se." na jeho tváři byl úšklebek a z jeho očí jsem vyčetla, že má radost. Jo, to bude mít, až ho kopnu tam, kde by to kluk za Boha nechtěl. ,,Nechtěj, abych tě zkopala. Pusť mě." snažila jsem se ho odtlačit od sebe. Nevýhoda pro mě - měl výdrž. ,,To neuděláš. Líbím se ti." zavrčel mi do ucha a zkousl mi ušní lalůček. Zavrčela jsem a bouchla ho klíčních kostí. Pak mě něco napadlo. Přitáhla jsem si ho k sobě a k mému znechucení si přitiskla rty na ty jeho. Chvíli nic nedělal, pak začal spolupracovat. Přestal se opírat o skříňky a ruce mi dal mou tvář. Moje chvíle. Kousla jsem ho a odtáhla jsem se od něho. ,,Ty jedna kur..." dal si prsty na ret a nedopověděl to, protože dostal ránu do ... rozkroku. Padl na kolena. ,,Nelíbíš se mi." řekla jsem a vítězně jsem se usmála, když padl z kolen na záda. ,,A nikdy nebudeš." zašeptala jsem mu a užívala jsem si ten pocit, když přede mnou kousek ucouvl.