High school [CZ - Niall Horan]

[09] Sibling love

,,Víš vůbec, kolik je hodin?" zavrčel na mě někdo z kuchyně a já se trochu lekla. Ale byl to mužský hlas, takže jsem protočila očima. ,,Něco kolem jedný." předváděla jsem kontrolu času na svém zápěstí ,,Sorry, nemám hodinky." doplnila jsem se a s přiblbým ksichtem odešla - respektive, chtěla odejít do pokoje, ale bránila mi v tom ruka obmotaná kolem mého zápěstí. ,,Tohle už nikdy neuděláš!" zavrčel na mě, já opět protočila očima. Měla jsem z něho upřímně srandu. ,,Ještě více nenápadná být neumíš?" mluvil přidušeně a potichu, nechtěl vzbudit ostatní v domě, ale určitě by po mě jinak ječel. ,,Táhne to z tebe, jako z hospody." řekl znechuceně a mě se konečně podařilo se mu vyškubnout. Měl docela silný stisk, to se musí nechat! ,,Aby ses neudělal." odvětila jsem mu se zhuleneckým tónem. Dělala jsem si z něj srandu, cigarety se mnou prakticky vůbec nic nedělají! ,,Cože?" vyjekl a já se usmála. Už mi nic nebránilo se vrátit do pokoje, což jsem tak učinila.

Běžela jsem po schodech a rychle za sebou zavřela dveře. Zamkla jsem je a pak ze sebe rychle začala seblékat to oblečení a házela ho do mé koupelny. Tu jsem následně taky zamkla a převlékla se do pyžama. Rozcuchala jsem si vlasy a rozmazala si make-up, aby to vypadalo, že jsem spala. Ještě jsem otevřela okno, aby ten smrad z cigaret nešel cítit po mém pokoji. Celá tahle akce měla zmást osobu, která řvala a bouchala na mé dveře. Pak se k ní přidala ještě jedna. Paráda! Celá familie na mě!

,,Okamžitě otevři ty dveře! Já vím, že tam jsi ty jedna feťačko!" zařval a já na pár vteřin přestala dýchat. Tohle mi řekl táta, když jsem ho viděla naposledy. Oči se mi zaplnily slzami a pár z nich mi začaly stékat po tváři. ,,Tak dělěj! Kurva dělej! Nebo ty dveře vyrazím!" slyšela jsem, jak ho ženský hlas konější, ať se krotí a nechá mě na pokoji. Trochu mě to naštvalo, no i tak jsem byla ráda.

,,Jednou vylézt musíš. A to si mě holčičko nepřej!"  slyšela jsem ještě, než všechno bouchání a hlasy za dveřma ustaly. Nevím, proč jsem jim neotevřela. Nechci aby viděli, jak brečím. Je to ponižující a prostě to není něco pro mě. Nesnáším, když mě někdo vidí, jak brečím.

,,Liz?" ozvalo se po chvilce. Nevím, jestli to byl jejich trik, poslat Michaela. Místo odpovědi jsem vzlykla. Přikryla jsem si ústa dlaní, abych nebyla moc slyšet. Ale vzlyky se draly na povrch a přemohly mě. Nemohla jsem se kontrolovat, což mě dost štvalo. ,,Liz! Otevři prosím." zaprosil. Nechtěla jsem, ale otevřela jsem mu. Během vteřiny mě objal. Překvapilo mě to. ,,Neplakej, sestřičko." zešeptal mi a hladil mě po vlasech. Nechala jsem svoje drsné já někde a nechala cestu citlivé a hodné Elizabeth, která pro mě byla skoro mrtvá. Každou vteřinu v tomto objetí ožívala.

,,Vím, že tě to ranilo. Zítra se tě zastanu." pokračoval k utěšování. Popotáhla jsem a promnula jsem si stále slzy pouštějící oči. Zakývala jsem nesouhlasně hlavou a on nedzvedl jedno jeho obočí. ,,Zítra..." nadechla jsem se, protože mi došel dech. ,,...Zítra tady nebudu." dokončila jsem větu a on mě objal. ,,Ne, to neříkej."  silně mi stiskl rameno, na náznak, že mě nepustí. Ví, co jsem myslela. Uteču z domu.

,,Miku, pustíš mě?" zašeptala jsem po chvíli strávené objímáním se s ním. Zamručel něco, co jsem mu ani za mák nerozuměla a přesunul hlavu na mé druhé rameno. ,,Víš, že jsi ta nejlepší holka na světě?" řekl a mi zase sklouzla slza po tváři. Pane Bože! Dojal mě můj vlastní bratr! Mě! Holku, kterou kterou nerozbrečel ani Titanic ani Hachiko ani další tyhle smutné filmy. A teď tu brečím jako želva kvůli jedné větě, co vyšla z úst mého bratra.

,,Co Nia?" zeptala jsem se na oplátku. Znova něco zamručel, což mi už připadalo otravné, ale i roztomilé. ,,Nadia! Nadia! Nadia! Jmenuje se Nadia!" začal mě jemně bouchat do hlavy. ,,Zapamatuj si to krucinál!" zněl trochu naštvaně, ale pak se začal smát, což donutilo k úsměvu i mě. Nedokážu si zapamatovat jméno jeho přítelkyně. A navíc se s ní ani moc nemusím, ale Mikeyho to nijak zvlášť netrápí. ,,Děkuju." řekla jsem a on se přestal smát. ,,Za co?" dokázala jsem si představit jeho úsměv. ,,Za to, že jsi."   usmála jsem se a ještě více si ho přitáhla k sobě. Nechtěla jsem, aby tahle chvíle někdy skončila!
                                                                                                        ****
,,Vstávej zlato." probudil mě hlas mého brášky. Otevřela jsem oči a zjistila, že se nachází vedle mě. ,,Mikey?" zamumlala jsem ospale. ,,Hm?" vyhoupl se do sedu ale za pár vteřin se zase svalil zpátky. ,,Ty jsi spal tady?" zeptala jsem se ale brala jsem to spíš jako konstatování. ,,Yeah!" zívl a prohrábl si svoje fialové vlasy. ,,Jo nějak se mi nechtělo potom v noci do pokoje." řekl s úsměvem na tváři. Taky jsem se usmívala jako měsíček na hnoji, protože mi jeho rozespalý výraz a rozcuchané vlasy připadaly strašně moc roztomilý. Někdy si říkám, že je škoda, že je Mikey zrovna můj bratr.