,,Jak je možné, že je všechna zmrzlina pryč?" vykřikl Jack po ránu, když jsme všichni spolu jako rodina po dlouhé době snídali. Seděla jsem vedle Mikeyho a raději se cpala svou palačinkou a pila svoje kakao než abych mluvila. Mike byl na tom podobně, vlastně jsme byli všichni tak nějak zažraní do sebe, než abychom mluvili s ostatníma. Když se však ozval Jack, začali jsme se s bratrem na sebe culit a snažili se nesmát nebo vypadat nějak podezřele.
,,Mimochodem, co se tady včera stalo?" nezmlknul Jack a opřel se dlaněmi o kuchyňskou linku, kde všichni snídali. ,,Nic." odvětil mu Michael. Když Jackůb pohled padl na mě, jenom jsem zakroutila hlavou, nasadila nechápavý obličej a mykla rameny.
,,Jéje, to je hodin, musím už jít." řekla jsem nervózně a rychle do sebe cházela obrovská sousta palačinky. ,,Je sobota ráno." řekla nechápavě máma. ,,Jdu...jdu.." hledala jsem dobrý důvod ,,..Jdu ven." řekla jsem a rychle běžela do pokoje pro mikinu a skateboard. Pak si na sebe rychlostí blesku nazula Vansky a běžela ven.
Teprve až venku jsem si uvědomila, že vůbec nemám tušení, kam jedu. Vzala jsem to oklikou kolem pár rodinných domů k paní McClieferdové. Když jsem uviděla mě dobře známou budovu přede mnou, nešlo se nepousmát.
Seskočila jsem se skatu a dala si ho pod paži. Když jsem uslyšela Psychosocial akordy, vtrhla jsem dovnitř jako nějaký šílenec. ,,Elizabeth." vydechla a já se snažila zahnat slzy.
,,Strašně moc jste mi chyběla." řekla jsem a ona se přestala usmívat. ,,Já nebo cigarety?" odvětila chladně a já stuhla. Když se mi podařilo popadnout dech, odpověděla jsem jí. ,,Jak to můžete říct?" vydechla jsem a ona se znova zamračila, jako když mě zde uviděla poprvé. ,,Protože mám pocit, že tady chodíš pro cigarety než za mnou." začala a já ji hned utnula. ,,To ani náhodou. Skončila jsem to a jsem tady protože tady s váma chci být." řekla jsem poněkud naštvaněji, než jsem chtěla a na to zareagovala jako před chvílí - zamračila se.
,,Raději odejdi. Nemám náladu ani na tebe." řekla po chvíli mračení se. V krku se mi udělal knedlík. ,,Ale já..." vydechla jsem. ,,VYPADNI!" zařvala a trochu nadskočila. Lekla jsem se jako nikdy. ,,A už nikdy se nevracej." vyprskla na mě naštvaně a při každém jejím slově se jí klepal hlas. Její dlaně se také třásly ale to u ní bylo normální. ,,Vyhazujete mě?" zašeptala jsem ale byla to spíše řečničská otázka. Odpověď jsem už znala.
Venku jsem stoupla na skateboard a vyrazila na úplně špatnou stranu, než byl můj domov. Bylo mi jasné, že takhle zničeně jsem se domů vrátit nemohla. Jen ta představa, že si ti lidé v mém domě hrajou na starostlivé rodiče mi připadala odporná a bylo ohromně vyčerpávající je poslouchat pořád dokola každý den! Pak by byl starostlivý i Mike a to bych už opravdu nedala a začala bych po něm řvát. A věřte mi, že se nechci hádat.
Bezmyšlenkovitě jsem jela po parku a mou pozornost upoutala skupina lidí pohromadě. Asi se konala bitka a ostatní se sázeli, kdo vyhraje. Šla jsem tedy k nim, abych se taky mohla podívat. Když jsem ale místo slyšela zpěv a kytary, trochu jsem se za sebe styděla.
Skupina lidí postávala kolem třech kluků hrajících na kytary a zpívajících do mikrofonu nějaký song, co jsem neznala. Byla jsem nejspíše jediná, ostatní kolem pořvávaly slova a ti kluci to opakovali. Připadalo mi to, jako kdyby si navzájem četli myšlenky.
Bloudila jsem očima po všech těch lidích, co tam byli. Kluk, kluk, holka, holka, kluk. A tak dále. Pak jsem pohledem sklouzla na kluka s šátkem okolo hlavy. Jeho vlasy měl rozčepýřené, díky větru co tu vál. Stál tam a pořvával s ostatníma. Pokaždé, když něco zakřičel, mi jeho hlas připadal bližší. A pak se naše pohledy setkaly a já se málem propadla. Ash!
Vymanila jsem se z davu za účelem jít za ním. Jenom, co jsem to udělala, zamířil opačným směrem. to mě naštvalo - nebude přede mnou zdrhat, tohle si musíme vyjasnit! Jestli hodlá přede mnou zdrhat, půjdu za ním dokud mu to nedá a bude si chtít se mnou promluvit na jeho žádost! Dokážu být otravná, pokud chci.
,,Ashi!" zakřičela jsem na něj, ale on se stále neotáčel. Šel dál, po cestě a jako kdybych za ním neběžela jako šílená! ,,Ashtone Irwine, okamžitě zastav!" zakřičela jsem na něj znova, tentokrát tak moc, že jsem vyplašila pár vrabců v korunách stromů. Asi mu připadalo trapné, že na něj takhle přede všema řvu, tak zastavil a otočil se ke mně čelem, konečně.
,,Nech mě být. Nenávídím tě!" zakřičel mi nazpátek a znova se chtěl otočit. Doběhla jsem k němu dříve, než to stačil udělat. ,,Přestaň mě ignorovat!" řekla jsem mu s hnusným tónem a on změnil svůj naštvaný výraz za překvapený. ,,Já jsem tady ten, kdo ignoruje?" řekl hlasem, který jsem u něj neznala. ,,Nejsi to náhodou ty?" doplnil se.
,,Nejsem. Já narozdíl od tebe neignoruju náš vztah!" řekla jsem a on na mě nechápavě zamrkal. ,,Mezi námi žádný vztah není. A ty máš Horana!" odvětil mi a mě to ještě více naštvalo. ,,Toho sem laskavě nepleť!" řekla jsem rázně a dala si ruce v bok. Překvapilo mě, když se ironicky zasmál. ,,Že by pan dokonalý nebyl zas tak dokonalý, jak se na první pohled zdá?" začal provokovat a já si povzdechla.
,,Baví tě to?" řekla jsem a on ztichl. Znova se zatvářil nechápavě. ,,Co mě má jako bavit?" zamračil se. ,,Nenávidět mě. Neustále mi přát jenom to špatné, tebe musí šíleně bavit srážet mě k zemi. Tebe baví mi ubližovat!" řekla jsem mu v klidu všechno do očí. Jeho reakce mě opět docela překvapila - zatvářil se lítostivě a sklopil pohled. Čekala jsem víc toho řvaní, nenávisti, hádku. Nic, on jenom sklopil pohled.
,,A tebe baví ubližovat mi?" opětoval mi mou otázku s trpícím výrazem. Měl pravdu - ublížila jsem mu. ,,Ashi...." nevěděla jsem, co říct. ,,Nic neříkej." řekl a pak pokračoval ,,Ty nevíš, jaké to je být zamilovaný do své nejlepší kamarádky, se kterou jsi byl prakticky polovinu svého života a máte spolu více vzpomínek než spousta lidí za celý život! Ty nevíš, co je to trávit čas s někým, koho miluješ, ale nemůžeš to dát najevo, protože bys ho nadosmrti ztratil! To bylo to, co jsem celou tu dobu prožíval Liz! A pak příjdeš do nové školy, stačí ať tě nějaký blonďatý fotbalista trefí míčem do hlavy a večer jsi kompletně jeho! Začnete spolu chodit a všem dávat najevo, jak se milujete a při tom o sobě nevíte skoro vůbec nic! Vím, že to zní naprosto sobecky, ale já jsem to byl vždycky! Vždycky jsem byl pro tebe oporou, když jsi chtěla. A býval bych jím byl dál, ale dokud jsi s ním, nic už nebude jako dřív." zakroutil hlavou a já se snažila už dneska po druhé brečet.
,,Fajn. Tak teď mi buď oporou. Protože teď tě potřebuju nejvíce." řekla jsem a on se doslova ztratil řeč. Nic mi na to neřekl, jenom se snažil vyhnout mému pohledu a být ode mě co nejdál. To mě štvalo.
Přistoupila jsem k němu a objala ho. Ruce jsem obmotala kolem jeho krku a stoupla si na špičky, aby se mi to vůbec podařilo. Ash byl o hodně vyšší než já, což mi vždycky připadalo nefér. Byl to nádherný pocit, být opět s ním. Objímat ho a mít ho při sobě.
,,Mám tě ráda Ashi, hrozně, hrozně moc." zašeptala jsem mu s chraplavým hlasem a moje slzy si našly cestičku z mých očí a stékaly mi po tvářích.
Uvolnil se a položil mi ruce na záda. ,,Já tebe taky Clifford girl." zašeptal mi na zpátek a já se přes slzy usmála.
,,Co se to tady sakra děje?" ozvalo se mi za zády a já hned poznala hlas svého kluka.
I am so so sorry za mnou neaktivitu, nemám žádnou dobrou výmluvu, mám prostě pisatelský blok. Tenhle díl píšu asi týden, nejsem s ním spokojená, ale něco musím přidat. Mám vás ráda, děkuju moc za všechny komentáře, hvězdičky u všech mých povídek. :)))
ČTEŠ
High school [CZ - Niall Horan]
FanficLiz Clifford přezdívaná 'Lizzie' je vyhozena ze školy kvůli neomluveným hodinám a dlaším problémům. Potom, co jí zemřel táta je na tom hodně bledě. Její bratr Michael 'Mike' Clifford je na tom o něco lépe, protože má přátelé a holku. Liz nemá nikoho...