Řekni, lituješ toho

1. kapitola

Pohled Kuby

Jsem ten stereotypní člověk. Ráno vstanu udělám si ranní hygienu oblíknu se a vyjdu do práce. A takhle se to táhne každý den. Je to to stejný pořád dokola. Pět dnů v týdnu. A když potom nejsem v práci trávím svůj čas sám doma. Prostě jeden obrovský stereotyp.

Bylo to ráno jako každé jiné. Vstal jsem dal si rychlou sprchu udělal hygienu oblíkl se do mého klasického ohozu a vyrazil do práce

Po cestě jsem si koupil mé oblíbené kafe a spěchal na tramvaj. Stál jsem u přechodu a nedočkavě vyhlížel zelenou když kolem mě procházel nějaký cízí kluk. Svůj pohled směřoval do mobilu. Šel po přechodě zrovna když se ze zatáčky vyřítilo auto rychle jsem ho zatáhl spět na chodník.

Nebýt mě nejspíš by teď byl rozpláclý na cestě.

,,Co se děje," zeptal se ten kluk a vypadal dost mimo. A když říkám dost myslím dost.

,,No až na to, že tě právě teď málem srazilo auto vlastně nic," řekl jsem optimisticky a podíval se do jeho hlubokých hnědých očí.

,,Hele asi bych ti měl poděkovat jinak jsem Štěpán," řekl pochvilce a natáhl ke mě ruku.

,,Jakub, ale pro tebe klidně Kuba," řekl jsem mile a přijal jeho ruku.

,,Hele hádám, že spěcháš a já bych ti chtěl poděkovat za záchranu života takže tohle je moje číslo a až budeš mít čas tak se ozvi a můžem zajít na kávu," řekl a podal mi malý lísteček s číslem. Když jsem zvedl pohled od toho lístku už tam nebyl.

Jednoduše jsem se nad tím pousmál, protože kdo jen tak normálně nosí svoje telofoní číslo po kapsách? Radši jsem to neřešil a vydal se rychle na tramvaj, jelikož jsem opět nestíhal. Když jsem uviděl, že už je na místě rychle jsem se k ní rozběhl a nastoupil.

Když jsem vystoupil rozešel jsem se ke vchodu do budovy. Zasedl jsem do svého křesla a začal vyřizovat nudné emaily.