Řekni, lituješ toho

Epilog

Pohled Kuby

,,Ne nelituju ani jedné minuty co jsem s tebou prožil a každá minuta s tebou byla výmečná. Ty jsi byl vyjmečný. Miluju tě," zašeptal jsem. ,,Taky tě miluju," zašeptá a naposledy mi zmáčkl ruku než přístroj oznámil jeho smrt...

Prudce jsem otevřel oči a přerušovaně dýchal. Dezorientovaně jsem si díval kolem sebe, ale místnost a postel kolem sebe jsem nepoznával.

Když jsem se konečně uklidnil postavil jsem se na zem a začal podrobněji skoumat místnost, ale nenašel jsem nic o tom kde a u koho bych mohl být.

Žádné osobní věci jsem ale nenašel, proto jsem se opatrně došel ke dveřím a otevřel je. Slyšel jsem klučičí hlas za kterým jsem se vydal.

,,Eh Ahoj," řeknu když vejdu do kuchyně kde ke mě zády stojí menší kluk.

Ten se na mě hned usměje a omlubí se člověku se kterým telefonu. ,,Ahoj jak ti je?"

Když prozkoumám detaily jeho tváře nedokáže si pomoc, ale vypadá úplně jako ten kluk že snů. ,,Fajn jen můžu se na něco zeptat..."

,,Jasně posaď se a ptej se," usměje se na mě ukáže na židli vedle sebe. Ještě předtím než se stihnu zeptat mi nabídne vodu, ale já odmítnu.

,,Co se stalo? Proč tu jsem? A hlavně kdo jsi ty? Mám pocit, že tě znám," vychrlým na něj několik otázek najednou.

,,No potom co jsi mi včera zachránil život si omdlel a lehce se bouchnul do hlavy. Zpanikařil jsem a zavolal kamarádovi a ten nás dovezl ke mě. Nebyl jsem si jistý, jestli tě nemám dostat do nemocnice, ale Radek řekl ať počkám než se probudíš, a tak jsem počkal. No jsem Štěpán a myslí nebo spíš si jsem jistý, že jsme se nikdy neviděli," řekne zatímco si hraje se svými prsty.

,,Aha... Aha," snažím se všechno vstřebat a potom se usměju. ,,Dík že jsi mě tam nenechal."

,,To byla samozřejmost," oplatí mi hned a též se usměje.

,,Asi bych už měl jít..."

,,Možná bys mohl zůstat."

,,Možná ano."

Tak jsem zůstal a poznal toho pravého Štěpána a pomalu zapomínal na toho snového.

A tak začal náš pravý příběh...