Řekni, lituješ toho

42. kapitola

,,Máš vše," zeptá se mě už poněkolikáté Kuba. Dneska jde do práce až odpoledne a mám pocit, že je víc vystresovaný než já.

,,Jo mám neboj kdyby cokoli zavolám ti." Dám mu pusu na líčko a vše před ním ještě jednou překontroluju.

S úsměvem opustím byt a pomalu scházím schody. Mám čas vyšel jsem dřív, protože nehodlám hned první den přijít pozdě. Pomalu procházím parkem a pozoruji vše okolo mě. Posledních několik měsíců si všímám změny v mém chování. Dříve bych si nevšímal okolí. A teď když si uvědomuju, že mi čas protéká mezi prsty snažím si vše zarýt do paměti.

Ani se nenaděju a už stojím před kavárnou. Zkontroluju čas, který mě ujistí, že jdu tak akorát.

Vejdu dovnitř a hned na první pohled se mi to tu zalíbí. Není to ani moc velké ani moc malé. Je to prostě tak akorát.
Potom co si pohledem prohlídnu celou kavárnu. Rozejdou se k blonďákovi sedícím za malým pultem, který mě za celou dobu asi nezaregistroval.

,,Ehm.. ahoj." V hlavě se mi dokola běží to, že je to špatný nápad mohl jsem teď sedět doma a užívat si příjemné chvíle s Kubou. Takových chvil už moc nebude a-

Mé přemýšlení přeruší již zmíněný blonďák. ,,Čau co to bude Laté, černou kávu, expresso-" přeruším ho, protože jsem si jistý, že by mohl pokračovat donekonečna

,,Ne díky nic si nedám. Jsem tu kvůli brigádě," řeknu a on se z ničeho nic zářivě usměje.

,,Jasně už je mi to jasný. Už tu na tebe čekám. Super beru tě. Teď si sem sedni a něco mi o sobě řekni já jsem Daniel," řekl a podal mi ruku.

,,Ehm dobře," řekl jsem a začal jsem mluvit. Ze začátku jsem byl dost nervózní, ale každým slovem ze mě nervozita opadala a nakonec jsme se bavili jako staří známí.

Po nějaké době mi všechno vysvetlil a ukázal jak to tady vše funguje. Zkusil jsem si párkrát i obsluhovat a docela mě to bavilo.

Po zavíračce jsem si rozloučil s Denym a vydal jsem se domů.

,,Už jsem tady," zakřičel jsem a skopnul boty do rohu. Bytem se rozléhalo ticho. Kuba už tu měl dávno být psal mi zprávu. Prošel jsem skoro celý byt a on nikde. Poslední místnost byla jeho pracovna.

Potichu jsem vešel dovnitř a uviděl jsem spícího Kubu. Kolem něho leželo spoustu papírů.

Přišel jsem k němu blíž a lehce mu poklepal na rameno. Tiše něco nesrozumitelného zamumlal a dál ležel obličejem na klávesnici. Opatrně jsem odsunul židli a zvedl mu hlavu. Když jsem si všiml obtisknuté klávesnice na jeho obličeji nedalo mi to a musel jsem se začít smát. To ho probudilo a nechápavě se na mě podíval. Já nad tím jen mávl rukou.

Pomohl jsem mu do ložnice kde hned usnul. Já jsem se přemístil do obýváku společně s notebookem, abych mohl zavolat Radkovi.

Hola hej jsem zde. Doufám, že se vám další kapitola líbila. Na pár budoucích kapitol chystám něco velkého. Zatím se mějte a u další kapitoly čau
Kiki