Řekni, lituješ toho

25. kapitola

Když jsem došel k bytu hned u v chodu dovnitř jsem potkal Terku s Radkem, který mi věnoval nechápavý pohled. Já nad tím jen mávl rukou ve znamení ať to nerozebírá. To naštěstí pochopil a já s pouhým pozdravem zaplul do bytu.

Utekla nějaká doba a já jen celou dobu hypnotizoval klíče od mého mercedesu. Nedokázal jsem se na cokoliv soustředit dokonce ani na moje vlastní myšlenky.
Momentálně sedím u jídelního stolu a o několik pár centimetrů dál ode mě leží klíče.

Z ničeho nic se odhodlám popadnu klíče a rozběhnu se ke dveřím. Nasadím si tenisky a obleču si bundu. Na nic nečekám rychle za sebou zamknu a rychlým krokem jde k autu. Vstoupím dovnitř mého auta a zhluboka se nadechnu.

,,To je absurdní nápad," zazní mi hlavou a já si uvědomím co se zase stalo.

Ani trochu nechápu to jak se poslední dobou chovám. Jsem ještě víc mimo než obvykle. Tohle nejsem já. Nepoznáváme se. Ale. Ale tohle musím udělat. Musím Kubovi všechno vysvětlit. Ať to stojí co to stojí.

S tímhle nastartuju auto a vyjedu směr Praha. Cestou jsem měl v rukách tiky a řeknu vám bylo to docela dost nepříjemné. A ještě k tomu mě to děsilo. Ta představa, že se to blíží čím dál rychleji jako neřízená střela...

Už jsem se blížil k Praze. Ještě předtím než jsem se ale dostal ke Kubovu bytu zastavil jsem se do květinářství koupit kytici modrých tulipánů a pro kafe do svojí oblíbené kavárny. Potom už mě nic nezdržovalo a já se mohl vydat do bytu. Auto jsem radši zaparkoval o kousek dál a potom i s kyticí se vydal za ním...

Zazvonil jsem na zvonek na kterém bylo nyní jen Váňa. Prvních pár minut nikdo nereagoval a tak jsem to zkusil znovu, ale opět se nic nestálo. A tak jsem to zkusil do třetice a když konečně někdo promluvil byl to cizí hlas, který jsem nepoznával.

A především to byl dívčí hlas.

Nějak jsem nezaznamenal co říkala, protože jsem z toho byl vykolejený. Jediné co jsem zaznamenal bylo to otravné zvonění označující, že mě pustila dovnitř, což já samo sebou přijal.