Řekni, lituješ toho

22. kapitola

,,Můžu si přisednout..." promluvil na mě chraplavý hlas.

,,Ehm... j-jo jasně," vykoktal jsem ze sebe odpověď a nepřítomně se usmál. V hlavě mi začly běžet nejhorší scénáře je to sériový vrah, pobodá mě nebo mě zatáhne to temné uličky a tam mě znásilní...

,,Promiň, jestli jsem tě vyděsil půjdu si sednout někam jinam," řekl a já se mu poprvé podíval do obličeje. Byl oproti mě víc opálený a jeho šedivé oči mě zaujaly nejvíce. Přišlo, mi že za nima něco skrývá. A to co skrývá jsem chtěl zjistit.

,,Ne to je v pohodě jen bylo zvláštní, že tu někdo v tuto dobu je. Jinak jsem Štěpán," postavil jsem se z lavičky a podal mu ruku. On ruku samozřejmě přijal.

,,Dominik," odpověděl a přívětivě se usmál a hned po tom pokračoval v rozhovoru ,,jinak co tu děláš ty v tuhle nekřesťanskou dobu?"

,,Na to samé bych se mohl zeptat taky," řekl jsem jelikož mi přišlo divný říct cizímu člověku něco osobního.

,,Ale noták na oplátku ti to řeknu taky. Prosím," zaškemral a udělal psí oči, kterým se nedalo odolat.

,,Fajn, ale zůstane to jen mezi námi. Nikdo jiný se to nikdy nedozví. A žádná lítost. Platí?," zeptal jsem se na což jen kývl a čekal co řeknu.

,,Celý příběh se začal odehrávat před pár týdny... Byl jsem dost nemocný ze začátku to vypadalo jako normální chřipka, ale když se to několik dní nezlepšovalo můj dobrý kamarád Radek mě odvezl do nemocnice. Tam mi udělaly pár testů a dali mi nějaký léky na zmírnění bolesti. Asi o den později se ozvali z nemocnice se slovy, že už ví co mi je. Mám hodgkinův lymfom v pokročilém stadium. Možná si myslíš, že tady to končí, ale tohle je teprve začátek. Docela mě ta zpráva odrovnala ještě ten den jsem zkolaboval v kuchyni. Zbytek dne jsem prospal. No a potom jsem dostal nápad nebyl ani dobrý ani zlý prostě nápad, který jsem uskutečnil..." řekl jsem a zhluboka jsem se nadechl
,,sbalil jsem všechny moje věci a nastěhoval se tady do Kolína. No a včera jsem konečně jel na mou první chemošku, a jelikož jsem si v našem bývalém bytě zapomněl nějaké papíry musel jsem se pro ně stavit no to jsem ještě nevěděl, že tam bude ve stejnou dobu jako já. A... Tak jsme se včera pohádali a já z toho mám špatný pocit a tak jsem se šel projít až jsem došel sem a dál už to znáš..." znovu jsem rychle zamrkal abych odehnal slzy.

Šlo vidět, že mu najednou došly slova a pak se stala věc kterou jsem nečekal. Obejmul mě. To byla věc, kterou jsem teď potřeboval.

,,Ani nevíš jak mě štve ten slib, který jsem ti dal," řekl když mě propustil z pevného objetí.

Dál jsme si povídali až do té doby než se okolo nás začali objevovat lidi. Proto jsme si vyměnili číslo a odešli každý svou cestou.