Řekni, lituješ toho

23. kapitola

Když jsem se vrátil do bytu uviděl jsem pochodujícího Radka po bytě sem a tam zatím co Terka seděla na pohovce a něco mluvila na Ráďu.

,,Ehm... dobré ráno," řekl jsem a tím na sebe upoutal pozornost. Terka se na mě podívala pobaveně zatím co Radek mě propaloval pohledem. ,,Já si půjdu půjdu lehnou eee... dobrou," po tomhle jsem odběhl do pokoje a skočil do postele. Ani ne po pár minutách do pokoje přišel Radek i s proslovem do duše. Celou dobu co mluvil jsem byl totálně mimo a když odešel ihned jsem usnul.

Ze spánku mě probudilo vyzvánění mého mobilu. "Dominik" bylo jméno, které jsem uviděl když jsem se podíval na mobil. Hovor jsem přijmul a zažvatlal něco jako pozdrav.

,,Ahoj Štěpáne to jsem já Dominik vzpomínáš no... to jsem ale odbočil od toho co jsem chtěl volám ti protože jsem se chtěl víc poznat," řekl a na chvilku bylo naprosté ticho a já si uvědomil, že se na něco ptal.

,,Ehh asi jo," bylo to jediné co ze mě v tu chvíli vylezlo.

,,Supr tak ve tři u té lavičky, na které jsme se ráno potkali zatím se měj," řekl a ukončil tento zvláštní rozhovor.

Jen jsem si hlasitě povzdychl a znovu jsem se zachumlal do peřin a hned na to usnul.

,,Štěpánku vstavej už je raníčko," řekl někdo podle hlasu nejspíš Radek. Opatrně jsem otevřel oči a nad mým obličejem se nakláněl již zmiňovaný Radek s obrovským úsměvem.

,,Nech mě spát," zamumlal jsem a zase zavřel oči.

,,Štěpánku hned teď vstaň nebo zavolám Kubu a myslím si že by tě moc rád viděl."

,,Radislave Vy mne teď vidíráte, ale fajn stejně bych se měl zkulturnit než půjdu na tu schůzku." Až když jsem to dořekl uvědomil jsem si co jsem právě řekl. Urychleně jsem otevřel oči a uviděl Radka jak na mě nechápavě kouká, ale nic neříká.

,,Ehm tak já jen chci se převlíknout tak jestli by jsi mohl no..."

,,Samozřejmě můj milý Štěpánku," řekl a zákeřně se usmál.

Když jsem konečně došel do kuchyně čekal tam Radek s mě známým pohledem a já věděl co mě bude čekat. Zatím co se vyptával já jedl müsli a jen nepřítomně kýval. Teda jen do té doby než jsem uslyšel jednu otázku.

,,Je to Kuba?"

Ta otázka mě trochu bodla u srdce. Já teď jdu na nějakou rádoby schůzku s klukem, kterého si nad ránem sedl ke mě na lavičku. Místo toho jsem mohl zavolat Kubovi a všechno mu vysvětlit. Mohli jsme teď být spolu. Být spolu šťastní to bych ale nemohl být takový jaký jsem. Ach jo...