Řekni, lituješ toho

51. kapitola

Pohled Kuby

Viděl jsem spoustu špatných a zlých věcí, ale vidět jak mého přítele srazilo auto a odjelo pryč bylo vrcholem všech vrcholů.

Celé mé tělo zamrzlo a já nebyl schopen cokoliv udělat. Jen jsem spadl na kolena a strnulý pozoroval lidí okolo. Zvednout jsem se dokázal teprve když jsem uviděl přijíždějící sanitku.

Rozběhl jsem se k nim a snažil se je přemluvit ať mě pustí dovnitř. Mohl jsem se snažit sebevíc, ale homofobní sanitář mě odmítl pustit dovnitř. A proto sanitka odjela beze mě.

Naštěstí se nemocnice nenacházela daleko. Rozběhl jsem směrem do nemocnice a nedbal na okolní svět.

Teď tu nešlo o mně nebo o ostatní lidi. Tohle byl Štěpánův souboj s časem a já doufal, že ho vyhraje a já mu při tom hodlal být nablízku ať se stane cokoliv.

Věřím, že to teď nevzdá. Teď určitě ne.

Je to už dlouhá doba, ale Štěpán pořád bojuje. Radek spolu s Pavlem přijeli ani ne před deseti minuty. Snaží se mě uklidnit i když sami ví jak špatné to je.

,,Vy jste lékař, který teď operoval toho mladého kluka," zeptám se když z sálu vyjde doktor.

,,Oh ano... Je mi to moc líto byl tak mladý a potkal ho takový osud," soucitně se na mě podívá a odejde pryč.

,,Ne ne ne ne," šeptám pořád dokola a couvám dozadu dokud nenarázím na zeď po které se svěží na zem. A zvuky okolo mě mi splývali.

,,Kubo no tak Kubo. To nebyl on nebyl to Štěpán. Štěpán žije." Nevěřícně se na něj podívám a otřu si slzy, které mi tečou po tvářích. Pomalu se zvednu a snažím se zhluboka dýchat.

,,Kde je," zeptám se hlasem, který nepoznávám.

Nic neřekne jen mě chytne za ruku a někam mě táhne. Zastavíme a on kývne ke dveřím a smutně se usměje.

Chystám se vstoupit, ale on mě zastaví. ,,Počkej chvilku napřed tam mám jít já." Odstoupím a on vejde. Uběhne zhruba čtvrt hodiny a on potom vyjde se slzami v očích a pokyne ať vejdu.

Zaklepu a opatrně vejdu dovnitř. První věc, která mě zaujme je ta že pokoj není nepřirozeně moc bílý jako vždy, ale je vymalováný limetkovou barvou. Hned potom se samozřejmě zadívám na něho. To jak tam bezmocně leží a i přesto se usmívá mě dostane.

Rychlým krokem přejdu k jeho posteli a pevně ho obejmu.

,,Jsem rád, že jsi v pořádku," řeknu a on se zasměje.

,,Co co se děje."

,,Nejsem v pořádku."

,,Co to povídáš jsi v pořádku," řeknu a poodstoupím od postele.

,,Tohle teď není důležité jenom mi musíš něco slíbit. Nezůstaneš nikdy sám. To o čem jsem mluvil tenkrát. Je to tady."

,,O čem to... Ne ne Štěpáne ty přece ne," najednou mi úplně dojdou slova.

,,Je načase se rozloučit..."

,,Ne prosím ne... Nemůžeš."

,,Řekni nelituješ toho všeho co se stalo," zeptá se po dlouhé době ticha.

,,Ne nelituju ani jedné minuty co jsem s tebou prožil a každá minuta s tebou byla výmečná. Ty jsi byl vyjmečný. Miluju tě," zašeptal jsem. ,,Taky tě miluju," zašeptá a naposledy mi zmáčkl ruku než přístroj oznámil jeho smrt...

Konec se blíží... Doufám, že mě nebudete nenávidět až tak moc. Ani mě tohle nedělá ani trochu radost...
Kikina