Řekni, lituješ toho

5. kapitola

Celou neděli jsem úplně promrhal a teď už zase sedím v mém kanclu a vyřizuju papíry, email no prostě ten klasický stereotypní den v práci.

Jelikož mi právě teď začla obědní pauza začal jsem vyhledávat nějaké místo kde se najím, protože se celá moje snídaně skládala jen z hnusné rozpustné kávy.

Nakonec jsem se smířil jen s předraženou bagetou z obchodu. Když jsem se vracel zpátky do firmy už jsem se ládoval bagetou do někoho jsem nechtíc vrazil.

Rychle jsem spolkl sousto a otočil se s omluvným pohledem na osobu. Nemohl jsem uvěřit kdo to je. Byl to...

Byl to Štěpán s modřinou na obličeji. Ten monokl mě docela překvapil nikdy bych neřekl, že by se s někým popřál. Ne, že by na to neměl to ne. Jen mi to nepasuje k jeho povaze. Vždyť je to takový milý kluk.

,,Je ahoj Štěpáne co tu děláš," řekl jsem a usmál se. V jeho přítomnosti jsem měl potřebu se usmívat.

,,Já čau Kubo právě spěchám na metro takže pokud dovolíš musím běžet."

Vypadal jsi já tělo bez duše. Nebo jakoby jsi to nebyl ty. Za ten jeden den jsi mi dovolil poznat tě dopodrobna.

Zůstal jsem tam stát a ty jsi odešel.