Next To The Sea (CZ)

23. Last Day

Jak už to tak bývá, čím dál do minulosti se pokoušíte nahlédnout, tím to jde hůř. Když si v sedmdesáti zkusíte vzpomenout, co jste dělali to léto, co vám bylo třináct, tak vidíte rozmazanou skvrnu a možná někde nějaké moře. A to samé je i u mě, až na pár momentů, které jsem si zapamatovala, protože nejsilnější zážitky si pamatujete navždy. Největší trapasy, první lásky, prostě emocionální zážitky. První jednička z matiky za celou střední, zlomená ruka, slepák.

Anebo den, kdy se neuvěřitelně ožerete a skončíte v předběžné vazbě. S klukem, kterého sotva znáte. Takže jsme si vybrali jiný scénář. Jiný, a hlavně pro tři.

Procházet se po městě? Ne, moc "romantika".

Plavat v moři? Ne, voda je mokrá.

Jít do baru? Ne, není nám jednadvacet.

Zahrát si plážový volejbal? Ne, na to je moc horko.

Zahrát si na děti a zahrabat se do písku? Ano.

"To neudělám," začne Liv okamžitě protestovat. Já se k ní připojím, protože vím, jak takové hry dopadají.

"Vyplašené kuře," řekne Erik Liv a začne napodobovat kuřecí zvuky a dělat ty přihlouplá křidýlka.

"Klidně budu vyplašené kuře, ale ne blbec s tělem v písku," namítne Liv.

Ale co kdybych do toho šla? Určitě by se nestalo nic závratného, jako že kvůli mému rozhodnutí by se Titanik nakonec nepotopil, nebo by Rick Riordan nikdy nedopsal Bohy Olympu. To by byla tragédie. Tisíce - pardon - miliony fanoušků by si mohlo oči vybrečet.

Ale já do toho nešla. Takže Titanik zůstane nedotčený pod vodou stejně jako My Heart Will Go On od Celine Dion. A Bohové Olympu nakonec vyjdou a všichni si to přečtou a budou brečet, jak je to strašně nespravedlivé, že si přáli aby zrovna jejich nejoblíbenější postava přežila, ale ona zemře šíleně hrdinskou smrtí a stejně nakonec přežije jenom Percy. (Od každého si vezmu stovku, jestli to tak doopravdy dopadne)

Ale taky nastanou časy, kdy se naše usměvavé obličeje změní na smutkem protáhlé, když budu mávat z okna auta na Liv s Erikem. Možná ukápne slzička, a možná Erik poběží za autem a bude křičet, ať zastavíme, a my zastavíme, on otevře mé dveře a políbí mě se slovy, že beze mě nemůže žít. Anebo vůbec nezastavíme a on poběží až na hlavní. Anebo vůbec nepoběží.

Výčet možností, alternativ, které se mohou stát a jakmile se jedna z nich stane, celé se to zbortí jako domeček z karet. Ale objetí od Liv mě vrátí zpátky do současnosti. Budu jí prý hrozně chybět. Budeme si psát. Volat. A že mě má ráda a bylo to super. Za celou tu dobu co mluví, Erik jen stojí a vyhýbá se mému pohledu. Je to takové to typické slovo-které-mi-vypadlo, které mám ráda. Mám ráda, když jsou kluci v pasti. Nevím proč, trochu si to užívám. Cítím se pak větší než oni. Což při mé velikosti zní směšně.

Po chvíli Liv zmlkne v půlce věty a otočí se na Erika. Stojíme před autem, jenom my tři. Brácha ještě trajdá někde s mámou.

Liv poodstoupí kousek ode mne a dá mi tak prostor k rozloučení s Erikem.

Tak jo. Nádech. Ten chlápek co se k nám blíží vypadá, že o nás má docela zájem. Výdech. Snad jen v čistě profesionálním stylu, jako třeba se zeptat kudy na pláž, rovně pak doleva, i když to nemá s profesionálností nic společného.

"Škoda, že už musíš," řekne. Chlápek se blíží Přikývnu. "Bylo by fajn, kdybys mohla zůstat." Přikývnu. Chlápek se blíží. To už vidím, jak se blíží Toph, tak blížícího se chlápka na chvíli pustím z hlavy. Teď nebo nikdy.

Rychle Liv obejmu, a pak se vrhnu Erikovi kolem krku. A - pozor, černá díro rozpadni se, paralelní světe zboř se - dám Erikovi pusu na tvář. Malou, skoro až přátelskou, ale jako by při doteku mých rtů se mezi jeho pokožkou a mými rty vznítila "jiskra", a jak se to tak říká, mě kopla. Tak a teď rychle odjet.

Rychle. Rychle. Rychle. Auto se odemkne a já si ihned naskočím dovnitř. Dohnaná do pasti svými vlastními pocity. Svými rozpolcenými pocity. Nasedne brácha, nasedne máma. Zapnout pásy, rodino, povídá máma. Jedeme rodino, povídá brácha. Vzhůru na tůru, rodino, řeknu já. Ahoj, rodino, ozve se úplně cizí chlap u mamčina okýnka.

"Jdi pryč, úchyle," vykřiknu. Docela jsem se ho lekla. Umí se blížit rychle a potichu. Ten chlápek vypadá příšerně, jako by se po něm proběhlo stádo zlatokopek utíkajících za slevama. A určitě táhne chlastem a cigárama.

"Přejete si?" zeptá se mamka odměřeným tónem. Ještě nikdy jsem ji tak neslyšela mluvit.

"Roooose!" protáhne ten chlápek. Divnej exot. Ještěže jsou Liv a Erik už pryč, ještě by je děsil... Rose. Rose? Rose.

Květiny rudé jako tvé tváře, když tě políbím.

Květiny voňavé jako ty, když se ráno probudíš.

Květiny krásné jako západ slunce, na který jsme se společně dívali.

Květiny jen těžko dokonalejší, než jsi ty, moje Red Rose.

Mámino druhé jméno je Rose. Muselo to být o ní . A tenhle chlap musí být ten tajný ctitel, ale na to, že posílal takové růže... Spíš bych to tipla na někoho v obleku s kravatou a vzorným ulízlým účesem.

"Běžte dál od auta pane, nebo zavolám policii," řekne máma.

"Ne Rose, ne. Dej mi druhou šanci, prosím, už kvůli dětem!" řekne ten chlápek.

"Ne. Christophere, rozjeď se a klidně tomu muži přejeď nohu, já už odtud chci hodně rychle vypadnout."

Rozjedeme se pryč a ten chlap pořád volá na mámu. Pak se mu ale ztratíme z dohledu.

Toph mlčí jako zařezaný, a tak se zeptám já, i když je mi předem známá odpověď.

"Kdo to byl?"

"To děti," řekne máma, a zase použije to slovo, které tak nesnáším - děti - ale všichni ho stejně používají, "to byl váš otec."

Zbytek cesty domů proběhne v klidu. Asi proto, že se nikdo ani neopováží mluvit. Na pumpě v polovině cesty se na záchodcích podívám na mobil. Nepřečtená sms od čísla, které je označené hvězdičkou. Erik.

Už teď mi chybíš :((

Chvíli se usmívám na display jako idiot, a pak odepíšu.

Ty mě taky. A neuvěříš, co se stalo, když jste odešli...

Ale to je zase jiný příběh. To je příběh, který vypráví máma a jmenuje se Jak jsem potkala vašeho otce.

Nachystejte si kapesníčky, tahle kapitola je tak směšně nudná až je to k pláči. A zároveň je poslední. A prosím, až si ji budete číst, přihlédněte k tomu, že jsem ji dopsala ve dvě hodiny ráno.

Miluju vás. Protože jsem ve stavu, kdy miluju klidně i špinavou fusekli, jen abych mohla jít spát.

Snad se vám povídka líbila :) Nemá to na anglické a některé české, ale snad se cení aspoň snaha :D