Next To The Sea (CZ)

14. Open scars

"Jennifer!" zavolá na mě někdo a tím vyruší moji chvilku opalování. Je sakra léto! Jsou prázdniny! Dopřejte mi pět minut nerušeného lenošení.

Začnu se rozhlížet po vyrušiteli, až mi pohled padne na Annie.

Ajaj. Annie je strašný pošuk, viděly jsme se jednou a už o ní vím víc, než je mi libo.

"Ahoj," řeknu odevzdaně, když si přede mě dřepne do písku.

"Ahoj. Dlouho jsme nepokecaly," řekne, usmívá se. Wow. Divné.

"Máš pravdu. Co tu děláš?" zeptám se.

"Hledám tě."

Ajaj.

"Copak potřebuješ?" Chci být zdvořilá.

Jak se dá zdvořile někoho poslat do prdele?

"Moje bitva je vybojovaná," řekne. Jaká bitva, cože co?

"Tak to je fajn," usměju se.

"Chci být tvou nejlepší kamarádkou!" řekne pak.

Tím mě má v pasti. Co mám sakra říct psychopatce s jasnými psychickými problémy, co je podle mě schopna úplně všeho a právě mi řekla, že se chce dostat blíž do mého soukromí. Mé soukromí je něco, co střežím velmi pečlivě. Tedy ne před vybranými šťastlivci.

Mluvím o tobě mami.

Co mám odpovědět, abych ji nezranila, a zároveň ji od sebe dostala co nejdál?

Chvíli zvažuju odpověď a pak řeknu jediné, co se mi v té situaci zdá nanejvýš citlivé, plné porozumnění a dalších keců:

"Eh?"

"Chci být tvojí kamarádkou! Nejlepší kamarádkou! Budeme spolu každou chvíli, budeme si prát vzájemně ponožky, sdílet zkušenosti se sexuálními partnery a někdy si zajdeme na čínu!"

Její představa nejlepšího kamarádkovství se tedy s tou mojí rozchází hned ve všech bodech.

Nepotřebuju mít kohokoliv neustále za prdelí - obzvlášť na záchodě mám ráda své soukromí.

NIKDY, NIKOMU, neporu ponožky. Nikdy. Bez šance.

Své zážitky se svým sexuálním partnerem, který byl tedy jenom jeden, a to ke vší smůle můj pověstný ex nehodlám jenom tak roztrubovat.

Ale na čínu bych zašla. Mám hlad.

"Proč já?" zeptám se. Chci aby to vyznělo, jakože je na světě 7 miliard lepších adeptů, než jsem já, a ne jakože se zoufale obracím na všechny vyšší moci, a ptám se jich, proč zrovna já jsem ten smolař.

"Protože jsi ideální."

Oh tak to dovol. Jako, ideální jsem, ale ne v tomhle smyslu.

"Jak jsi na to přišla?"

"Rozcuchané vlasy, rozmazaná řasenka, moc času trávíš na sluníčku, máš rozbité srdce a jsi v okruhu sta mílí jediná ochotná se se mnou bavit."

Čímpak to asi bude? řeknu ironicky ve své hlavě.

"Nemám zlomené srdce," řeknu místo toho.

"Ale nepovídej, zdevastovanou duši poznám na sto honů."

"Počkej, duše nebo srdce?"

"Obojí, je to v podstaté to samé Hádám, že jsi měla dlouhodobého přítele, a ten tě podvedl s tvojí nejlepší kamarádkou."

Brada mi poklesne. Jak to ví?

"Jak to víš?!"

"Máš to vepsané ve tváři," pokýve přesvědčeně hlavou.

Přikryju si rukou pusu. Nebudu brečet. Nebudu brečet. Nebudu brečet!

Fajn, brečím.

Ovládni se. Zachovej chladnou hlavu. Klídek. Po chvíli se mi to povede, ovšem cestičky slz na mé tváři zůstanou.

"Promiň, nechtěla jsem brečet."

"To je v pořádku."

Ne, není. "Už budu muset jít. Dokončíme to zítra."

Díky Annie. Jedna tvoje pitomá návštěva, a mám zkažený celý den. Zatracení kluci!

Věnování holce co se shodou okolností taky jmenuje Annie... Eh :D

A celý večer do mě hučí že to už mám přidat, takže... 00:01, 7.7.2014, to to máme ale pěkné datum, že? :)