Next To The Sea (CZ)

2. Erik

"Tophe, pojď, půjdeme na pláž! Prosím!" zaškemrám ráno. Je už sedm hodin a on si vylehává v posteli! Když je navíc venku tak krásně.

"Nech mě spát," zabručí a přetočí se na druhou stranu.

Tak to ne, sourozenci, nesourozenci, udělám tu nejpodlejší věc, co člověk může udělat. Vezmu peřinu a i s ním ji strhnu na zem.

"Jenn! Co blázníš!" vyskočí hned na nohy, ale usměje se. "No počkej."

"Čekám už dlouho, copak chceš přijít na pláž a zjistit, že už nemáš to nejlepší místo?" založím si ruce na hrudi. "Běž se oblíct a ať už jsi tu i s vyčištěnými zuby!"

"Horší než manželka," zabrblá a jde se převlíct. Konečně.

Vezmu plážovou tašku a dám si tam vše potřebné, i nepotřebné. Sice pochybuju, že bude pršet, ale deštník si tam přidám taky. Když tak aspoň proti sluníčku. Kouknu na hodinky.

"Trvá ti to! Kde se camráš?" vlezu do skříně. Není to jako skříň, která vede do Narnie, ale skříň, která je větší, než můj pokoj. No to si dělá srandu... pomyslím. Zase usnul!

Tak tohle chce kanadský žertík. Z tašky vyndám černou lihovku a přiblížím se k bratrovi.

"Tak co budeš dneska? Oh, už vím!" zašeptám a začnu tvořit dílo.

--------------------------------

Scházíme po schodech z hotelu a já se přemáhám, abych se nerozesmála. Králík, který stojí vedle mě - v podání mého bratra - se na mě kouká, jako kdybych spadla z Marsu, když vydávám dávivé zvuky, jen abych se nemusela smát.

"Žiješ?" podívá se na mě. Když se konečně uklidním a zadívám se na jeho vážný králičí výraz, rozesměju se.

"Měl-měl by ses vidět!" snažím se popadnout dech. Kdybych se křečovitě nedržela lampy těsně vedle mě, asi bych se už zkácela na zem.

"Slečno, jste v pořádku?" přijde k nám nějaká stará paní.

"A-ano, jen, jsem si na něco vzpomněla a to mě rozesmálo," utřu si slzy smíchu z tváří.

"To je dobře." Zadívá se na mého bratra a potom dodá: "Ty dnešní děti jsou tak kreativní."

Sledujeme ji, jak odkráčí. Já se přemáhám, abych se nerozesmála, Toph ji jen vyjeveně sleduje.

"Co to mělo znamenat? Jak kreativní?"

"Neřeš," seberu všechny kousky mého normálního já a znovu se vydáme na pláž.

Když dorazíme, ještě máme možnost si zabrat lehátka a tak neleníme a vyvalíme se na ně. Když se s bratrem zároveň namažeme, komentujeme lidi, co chodí kolem. Když se to tak vezme, je tu víc hezkých holek, než kluků. Asi bych se měla stát lesbou. Ale ne, já kluka nepotřbuju. I když...

"No tak ségra, už je to skoro rok," otočí se na mě.

"No, skoro. Stejně jsem se přes to ještě nepřenesla."

"Fajn, tak nemáš dva kluka no. To neznamená, že se po jiných nemůžeš koukat," mrkne na mě.

"Jak to myslíš, dva?"

"No někoho a mě," zasměje se.

"Tak fajn. Vybral sis nějakou holku?"

S bráchou si pomáháme s dohazováním. Většinou to probíhá tak, že na někoho ukáže, já se za ní rozběhnu, začnu si s ní povídat a pak komentujeme kluky okolo. Třeba mýho bráchu. Tím, že máme sluneční brýle, aspoň nejde poznat, že je to bluf.

Když brácha usnul, rozhodla jsem se projít se trochu po pláži sama. Slunce se hezky odráží od hladiny a na nebi není ani známky po nějakém mraku. Procházím rozehřátým pískem a užívám si té vůně slaného moře, která je všude okolo mě. Uslyším nějaký rozruch, tak tam zamířím. Dav lidí stojí v kroužku a něco pokřikují. Když přijdu blíž, uvidím dva kluky, jak se tam perou. Jak to, že ti lidi je nezastaví? Prodírám se doprostřed. Ten větší - blonďák - zrovna zasadil hnědovlasému klukovi ránu do břicha, až se svalil na zem. Když se rozbíhal, že na něj skočí, vběhla jsem doprostřed.

"Dost!" zařvu.

"Všichni se na mě otočí a koukají jako na blázna. Ale já nejsem blázen. Mám to potvrzené. Ten blonďák si prohrábne vlasy a olízne si rty, jako to kluci dělají, když se na mě podívají. Ještě, že jsem si dala šortky a tílko. Nesnesla bych, kdyby se na mě někdo takovej koukal, kdybych měla jenom plavky.

Přejdu k hnědovlasýmu klukovi a podám mu ruku. Přijme ji a vyšvihne se na nohy.

Přejdu k blondýnovi a strčím mu prst do hrudi. "Ty se teď sebereš a odpluješ pryč, než tě nahlásím, jasný?" zaryju mu nehet do kůže, až sykne bolestí a pak odplachtí pryč.

Ze všech stran se ozývá smích. Složí silnýho kluka, ale holka ho zažene... Taky bych se smála.

"Díky," položí mi ruku na rameno ten kluk.

"Hmm," zabručím a táhnu ho k pitné vodě. Posadím ho do písku a kouskem kapesníku mu omyju krev, co mu tekla z nosu. Dívá se mi celou dobu do očí, i když moc dobře vím, že když se předkláním, jde mi vidět nejen, co schovávám pod tričkem. Možná by získal můj obdiv, kdyby to nebyl frajírskej kluk...

"Jak se jmenuješ?" zeptá se mě.

"Tobě nestačí, že se tu o tebe starám? To chceš ještě vědět moje jméno? A potom číslo, co?" mumlám. "Tak, hotovo."

Postaví se a já si uvědomím, že je tak o hlavu vyšší než já. Ach jo.

"Jsem Erik," představí se.

"A mě to nezajímá," hodím po něm falešný úsměv a otočím se, že odejdu pryč. On však chytne moji ruku a otočí mě zpátky k němu.

"No ták, tak proč ses mě teda zastala?"

"Protože nemám ráda nepráví. A teď mě pusť. Můj kluk mě hledá," kouknu na něj, ano, až do té výšky. Přes obličej se mu mihne něco, co se štěstím nemá nic společného.

Pustí mě a já pomalu odejdu pryč. To s tím klukem nebyla pravda. Ani to, že mě hledá. Toph není můj kluk a spal jako zařezaný, když jsem přišla.

Nemůžu uvěřit, co jsem udělala! Já jsem tomu klukovi fakt pomohla! Sundám si všechno oblečení až na plavky samozřejmě a jdu se utopit do moře.

No tak dobře, nejdu, ale jdu si zaplavat. Když vylezu, uvidím mého bratra, který za celou dobu nezměnil polohu a už začíná nabírat indiánského odstínu. Ušklíbnu se, protože mě něco napadne. Přijdu k němu blíž a lehnu si na něj. Nedivím se jeho reakci. Vyletí a začne řvát jako pominutý, až mě shodí do písku.

"Ty seš fakt pitomá," nadává na mě ještě večer.

"Zachránila jsem tě od bolavých zad," usměju se.

"Co v tý koupelně tak dlouho děláš? Vždyť ani mě to netrvá tak dlouho!" zaskučí.

"Já nevím, kdo mě shodil do písku."

"Hm, to já taky ne," zabručí.

Konečně vylezu a on obdivně hvízdne. Vlasy mám v drdolu a na sobě mám bílé šaty. Ještě skočím do žabek a můžeme vyrazit.

S recepčním jsme se dohodli, že na večeře chodit nebudeme. Místo toho se procházíme po městě. Je příjemné večer, když už nesvítí slunce chodit po ulicích, kde vše svítí a všichni vystavují své zboží na prodej. Je to nádhera, která se nevidí každý den.