Different (Avengers ff)

•1•

Když mříže zavrzali a ten muž je otevřel, rozešel se směrem ke mně. Začala jsem couvat, měla jsem z něj strach a chtěla jsem, aby ten muž byl co nejdále ode mně.

Byl tak o dvě hlavy vyšší než já a měl pořádné svaly a k tomu ještě zbraň. Věřte mi, toho chlápka by jste naštvat nechtěli.

Bohužel k mému štěstí ta cela byla příliš malá a já brzy narazila na zeď, na kterou jsem se co nejvíce přitiskla, i když vím, že mi to moc nepomůže. Ten chlápek, no chlápek spíš pořádnej chlap jak hora, došel až ke mně.

Prudce mě popadl za vlasy a tím mě schodil na zem na kolena. Za vlasy, které mi stále držel v rukou, mou hlavu prudce zaklonil a já sykla bolestí.
„Teď mě pořádně poslouchej.“
Zašeptal mi slizce do ucha tvrdým a neústupným hlasem, až mi z toho Naskákala husí kůže po celém těle.
„Budeš hodná a nic se ti nestane, teď půjdeš se mnou a nebudeš dělat žádný hlouposti a jestli se o něco pokousíš, věř mi že to s tebou nedopadne dobře.“
Pouze jsem mu na to nepatrně přikývla. Celá jsem se klepala strachem a v krku jsem měla obrovský knedlík, díky kterému jsem nemohla mluvit.
Ten chlap, mě opět za vlasy prudce vytáhl na nohy a já nečekaně vyjekla bolestí.
Za to jsem si od něj vysloužila nenávistný pohled a myslím si že neměl daleko k tomu, aby mi jednu vlepil.

Pomalu jsme se rozešli ven z té hnusné cely. Šli jsme dlouhými bílými chodbami, bylo to jak bludiště, kdybych tudy šla sama už bych se určitě ztratila. Nakonec jsme došli ke dveřím, které otevřel a prudce mě do nich hodil. Zase za vlasy, jestli mě za ně bude takhle tahat pořád, tak budu za chvíli plešatá. Zarazila jsem se o nějaká lehátko, které mě zachránilo před pádem na tvrdou a špinavou zem.

Vypadalo to jako nemocniční lehátko, akorát tohle bylo od krve a mělo tam pásy na ruce a na nohy. Pohled na to lehátko mě vyděsil a já rychle začala couvat do zadu.

Narazila jsem zády na toho chlapa a ten mě pevně chytil za ramena a dotlačil k lehátku.

Začala jsem sebou všelijak škubat a kopat, abych se mu vymanila ze sevření. Nepomohlo to, co jsem taky čekala, proti takový hoře nemám žádnou šanci. Položil mě na lehátko a připevnil mi ruce a nohy a potom odešel. Prostě odešel chápete to?! On prostě odešel a nechal mě tu. A co mám jako teď dělat? Nemůžu se ani hnout a křičet radši nechci, ještě by sem přišel zase ten Rambo a jednu by mi vrazil.

Asi po patnácti nekonečných minutách, ležení na tom nepohodlném lehátku, někdo rozrazil dveře. Byl to nějaký chlap v bílém plášti s černými vlasy, které měl v nakrátko střižené a jeho oči byly sitě zelené a prohlížely si mě s posměšným pohledem. Zavřel za sebou dveře a rozešel se mým směrem.

Na tváři měl pobavený úšklebek, se kterým se díval na mě, asi ho pohled na mě pobavil. No ani se mu nedivím, pravděpodobně teď nevypadám nejlíp.
„Takže to si ty, ta slavná Sky Starková.“ Uchechtl se ten chlápek a přejel si mě znovu pohledem. Jeho pohled mi byl dost nepříjemný, jako by mě propaloval skrz na skrz a mě tím pálil každý kousek mého těla. Nad mým oslovením jsem se ale zarazila. Starková? Já jsem ale Watsonová? Že by si mě s někým spletli?

„Vím nad čím teď přemýšlíš. Proč jsem ti řekl Stárková? Na to je jednoduchá odpověď, ale nejdříve se tě zeptám, víš jak se jmenuje tvůj otec?“
Opět promluvil na mě slizkým hlasem a pořád s tím samým úšklebkem na tváři.
„Já nemám otce v životě jsem ho nepoznala, byl to jenom nějakej násoska, kterej se vyspal s mojí matkou nic víc“
Odpověděla jsem mu tvrdě, nechtěla jsem na sobě nechat znát strach. Nikdy se nevzdávám bez boje a ani teď to neudělám.
„Ach, sladká Sky ty si tak naivní. Myslíš si že nevidím, to jaký máš strach? Vidím to až moc dobře, ale teď se vraťme k věci.“ odkašlal si a nasadil profesionální výraz.
„Tvůj sladký tatínek, není nikdo jiný než sám Anthony Stark. Pravděpodobně mi to teď nebudeš věřit, ale je to tak.“
Měl pravdu nechtěla jsem mu věřit ani slovo, ale tak nějak jsem cítila že má pravdu, ani nevím proč. Je možné že by byl Anthony Stark opravdu můj otec? Vysvětlovalo by to i spousty věcí, jako třeba to pokom jsem tak chytrá a mojí barvu očí a vlasů. Matka je blondýna s modrýma očima, kdež to já jsem brunetka s hnědýma očima a buď me upřímní, chytrosti moc nepobrala.

„No, abych přešel k věci, proč si vlastně tady.“
Opět promluvil tím svým protivným hlasem. Mluví na mě pár minut a už teď vím že ten jeho hlas nesnáším.
„Tahle organizace, ve které se teď nacházíš, se nazývá Hydra. A jsi tady, protože na tobě budeme zkoušet několik sér na vylepšení lidí. Zkoušeli jsme je i na jiných lidech, ale ti to bohužel nepřežili a tak jsme museli najít někoho kdo by tento pokus přežil. A našli jsme tebe.“

Pořád jsem ho moc nechápala proč zrovna já bych to měla přežít? Spíš umřu hned, jak do mě něco dají. Nebudu vám lhát že nemám strach mám, ale nechci ho na sobě nechat zdát, aspoň ne prozatím.
„Tak a teď se doopravdy přesvědčíme, jestli jsme vybrali správně.“ Opět promluvil a začal něco nastavovat na přístroji vedle mě. Teď jsem se opravdu vyděsila, co do mě sakra chtějí narvat za séra?
Začal vytahovat spoustu jehel a napojovat je na jednotlivé hadičky. Vyděšeně jsem na to všechno koukala.

Začala jsem sebou házet a snažila se jakkoliv vyprostit z toho lehátka, ale bylo to marné. Pásy, které se mi zarývaly do rukou a nohou mě držely příliš silně a Ten chlap už do mně začal vpichovat jednotlivé jehly, když je měl všechny napojené zmáčkl něco na tom přístroji a hadičkama se začali valit různé tekutiny různých barev.

Pak se ten chlap jenom na mě pobaveně ušklíbl, odešel z té místnosti kde jsem ležela a nechal mě tam samotnou na pospas mého osudu.